Zamyšlení Václava Ransdorfa zastupitele města Otrokovic
Jak dlouho vládní parta bude dělat z občanů plebeje?
Národní muzeum je nejstarší muzejní ústav v Čechách. Bylo založeno jako „Vlastenecké muzeum“ roku 1818 slavnostním provoláním zemské šlechty. Dívám se ze schodiště nad fontánou Národního muzea přes hlavy ostatních, před sebou máme plné Václavské náměstí a mimoděk vzpomínám na tento pohled z let 1968 i 1989, které mě natrvalo utkvěly v paměti. Tehdy jsem zde mohl být „u toho“ a shodou okolností sledovat tehdejší události. Události, které poznamenaly životy nás všech. Kdyby tak socha sv. Václava byla skutečnou, nikoliv pomyslnou pamětí…
A jsem tady, na schodech Národního muzea opět. Musím konstatovat, že jsem vůbec nečekal takový rozsah projevu občanské nespokojenosti a nejen já jsem z toho byl překvapen. Václavské náměstí bylo plné a ve střední části nebyli řečníci vůbec slyšet. To mě přimělo k tomu pokusit se protáhnout tou masou demonstrantů a úspěšně se dostat až nahoru. Díval jsem se tedy a poslouchal.
V hluku davu jsem začal za sebou rozpoznávat hovor dvou mužů středního věku. Stále jsem nemohl správně pochopit obsah jejich emocionální řeči, která se hemžila silnými až sprostými slovy, urážkami a vyhrůžkami. Není těžké domyslet, kdo všechno měl být adresátem. Mluvili o komunistech a všech těch tam dole na náměstí, kteří budou stejně viset, a bude konečně pořádek. Ano, tak to je. Bohužel, i takoví lidé mezi námi jsou. O to více je třeba se semknout a s konečnou platností odstranit z vedení státu všechny ty „nicmachry“ s hromadou „magorekonomů“, poradců, lobbistů a parazitů všeho druhu. Některým se postupy vlády líbí. Ale těm více jak sto tisícům lidí, občanům této země, se to nelíbí a nahlas to dávají vědět. Je zarážející vládní ignorace. Argumenty pánů Kalouska nebo Nečase je výsměch všem občanům. Neustálé zdůrazňování, že zahraničí souhlasí, doporučuje a podporuje vládní postupy, není nic než matení veřejnosti. Řeči pánů Kalousků a Nečasů, že demonstraci považují za politickou, jsou prázdné řeči, stejně jako, že Česko není jedinou zemí v Evropě, kde se dnes protestuje. V některých zemích se dokonce i stávkuje. Evropa se dostala na konec jisté éry, kde vlády léta přifukovaly životní úroveň populace na úkor budoucnosti. Vládní přifukování a reformování čehokoliv není víc, než projev jejich nekompetence.
Jak by asi označili naše současné dění tehdejší tvůrci Národního muzea? Co by asi s takovými rádci udělal některý z našich králů nebo sám císař Karel IV? Nevíte? Ale víte. Tato parta, která si říká vláda, musí pryč a při tom budou muset smečky vládních podnikavců vrátit, co nakradli. Ano, vraťte nám náš stát a jděte třeba opravit své zmetky, jako třeba hrbatou dálnici.
Noční můry nejen zlínského kraje.
Není snad den, kdy bych někde neslyšel slova Holešov, zóna a další, poněkud „ostřejší“ výrazy. Z jedné strany slyším ódy na genialitu řešení, očekávání bombastických výsledků a stále více se setkávám s opačnými reakcemi až po projevy občanské nespokojenosti. Velkolepý nástup závodu na výrobu pneumatik Mitas do prostoru zmíněné průmyslové zóny se nakonec nekonal, firma upustila od svého záměru přesunout svůj závod z Otrokovic do Holešova. Těm, kteří dutinu lebeční používají k tomu, k čemu byla přírodou stvořena, bylo od samého počátku jasné, že se jedná o nesmysl velkého kalibru. Nechci popisovat problém naprosto zbytečné likvidace i v této bídě prosperujícího letiště s několika podnikatelskými subjekty, nechci se vracet k problému s vodním zdrojem, nebo kdo ze zúčastněných zaplatil všechny tyto náklady. Likvidace letiště a podnikatelských subjektů, následné tzv. budování průmyslových objektů a komunikace, výsadba stromů a úvahy o lázeňském prostoru, soustavné obtěžování občanů města, vytváření prostředí existenční nejistoty, to jsou základní rysy tohoto „molocha“ a jeho tvůrců. Ani po třech letech vyjednávání s lidmi, kteří žijí v okolí průmyslové zóny, se firmě nepodařilo rozptýlit jejich strach ze znečištění podzemních zdrojů pitné vody. Holešov definitivně přišel o největšího investora, který o přesun do státem podporované zóny projevil zájem. Na internetu se snadno dočteme, kdo za to může, v čem jsou problémy a co můžeme my, občané udělat. Doporučuji všem zhlédnutí a přečtení internetových stránek http://www.zonaholesov.com/. Stále ale zůstává otázka, kdo a jak tento nesmysl zaplatil. Ti, kteří ho způsobili, určitě ne. Myslím, že to pro tyto také jistě křišťálově čisté odborníky nebylo nic jiného, než jen další tunel.
Shrneme-li to, tak stavbou strategické průmyslové zóny v těsném sousedství města Holešova dochází k zásadním proměnám charakteru života města i okolních obcí. Projekt za stovky milionů ohrožuje pitnou vodu, negativně ovlivňuje životní prostředí v Holešově a hlavně nepřináší téměř žádná slibovaná pracovní místa. Lidé snad dochází k závěru, že se jedná o zbytečný, nebezpečný a megalomanský projekt, který je třeba zastavit. A proto se znovu ptám, kdo to zaplatí, kdo zaplatí tuto, řekněme, realizaci, kdo zaplatí zbytečnou likvidaci existujícího, kdo zaplatí takto vzniklé škody a ztráty? Stovky milionů korun za pozemky, stavby a infrastrukturu a desítky milionů ročně na provoz. Neustále slibovaná nová pracovní místa nejsou a nebudou. Více než zaměstnanosti a kraji pomohla zóna některým politikům a podnikatelům, spíše podnikavcům. Některé z nich již potkáte v jiných podnicích, kde dále řádí.
A proto, vážení spoluobčané, přestaňte již konečně mlčet, půjde-li to takto dále, bude opravdu stát litr benzínu stovku, slepičí vejce padesátku a správce státního dluhu bude vedle několikasettisícového platu pobírat několikasettisícové odměny.
Drzého mladíka prý musel proplesknout.
Čas od času posloucháme jakési rekapitulace uplynulých dvaceti let. Je nám předkládáno, jakých pronikavě pozitivních výsledků jsme dosáhli, jak nás na různých místech hlavně v zahraničí všichni chválí a vyslovují uznání. Náš slavný ministr financí prý byl v zahraničí vyhodnocen jako nejlepší. Je ale stále víc a víc těch, kteří, mnohdy až vyděšeně stojí a žasnou. Stojí s prázdnýma rukama, otevřenými ústy a očima čtou na obrazovkách nebo v novinách pozitivní výsledek geniální privatizace, restrukturalizace, politiky jedné či druhé politické strany a několika koalic. S hořkostí v ústech a stále většími obavami v srdci většinou mlčky žasneme, co se dalo za dvacet let promrhat, zničit a zdevastovat. Kde je ona všemocná a tolikrát opěvovaná neviditelná ruka trhu, která vše spasí? Byla to hloupost, byl to žvást, který opakovali tisíce lidí, aniž by znali nebo alespoň jen tušili existenci plánování západních podniků, které je na několik desetiletí dopředu. Nějak také utichli vzpomínky na Václava Havla a jeho traktáty o občanské společnosti. Chtěl bych připomenout, že občansky vyspělý člověk, když se má rozhodnout a jednat v konfliktní situaci, jako předmět svého závazku nepojímá v prvé řadě členy své rodiny, obce, strany, etnické skupiny, sociální vrstvy nebo spolupracovníky v zaměstnání, nýbrž občanskou společnost. Společnost, ve které žije a pracuje, má-li tu možnost, to štěstí.
Vážení spoluobčané, jak na vás působí téměř každodenní rádoby odborné diskuze „odborníků“ na téma zemědělství a výživy národa? Všichni víme, že naše zemědělství v té strašné totalitě bylo soběstačné a ještě jsme potraviny vyváželi. Československé zemědělství patřilo k absolutní světové špičce a některé zemědělské komplexy, podobné jako Slušovice, byly vzorem pro další země. Právě tam se konaly konference odborníků z celého světa. Slyšeli jsme hesla, že chceme vládu odborníků, za Komárka bude koruna jako marka … už je to tady, atd., ale nikde jsem neslyšel heslo, že se zbavíme našich závodů, zřekneme se práva na práci, zrušíme tradiční výrobu … zapomeneme na sociální jistoty. To nikdo neskandoval, a kdyby, asi by dostal pár facek. Pak přišlo ono osudové prohlášení Václava Havla na Můstku … o temných nitkách komunismu, které vedou do Slušovic a pomatený dav tomu uvěřil. Nad těmito slovy a rozhodnutím kroutili hlavami i zarytí nepřátelé socialismu. Všemocná media. Stačila jedna neuvážená věta tehdejší redaktorky televize, která před léty dramaticky oznamovala, že na polských hranicích dnes stojí jedno slepičí vejce až 3 Kč. Druhý den tomu tak bylo všude. A posuďte sami, co se s odstupem času odehrává s vejci nyní a jen tak mimochodem, v řeči, se totéž signalizuje s vepřovým masem.
Vážení spoluobčané, jak se po této nedělní masáži ministrem Bendlem cítíte a jak chápete kroky zázračného ministra financí? Tak mi dovolte, abych nakonec vážně připomenul, že jsem si naprosto jistý tím, kdo má být odměněn a kdo má být potrestán. A vy?
Z okresní konference 3. března 2012 v Otrokovicích
V sobotu se uskutečnila v Otrokovicích na Společenském domě okresní konference KSČM.
Konference zvolila opětovně Dagmar Butnikošarovskou za předsedkyni okresního výboru, nový okresní výbor a schválila zprávy o hospodaření a komisí. Schválila členy a delegáty do krajského stranického orgánu, delegáty na VIII. sjezd KSČM. Doporučila členy pro volby do vyšších orgánů, navrhla kandidáty do krajského zastupitelstva a kandidáta Václava Ransdorfa pro senátní volby. Na předsedu strany doporučuje delegátům na VIII. sjezd KSČM Vojtěcha Filipa a Stanislava Grospiče. Konference dále schválila stanovisko k obsahovému materiálu VIII. sjezdu KSČM "Socialismus v 21. století", doporučila neuzavírat jej a pracovat na něm dále.
V diskusi zazněly některé kandidátské projevy pro nominaci na krajskou zastupitelskou kandidátku. Lukáš Kollarčík se vyslovil k odchodům téměř poloviny nově přijatých členů po roce 1989 nutností nahrazení kvantity kvalitou základních organizací, předpokládá to tým mládí v kontaktu se zkušeností starších soudruhů. K tomu je zapotřebí zavést stranické vzdělávání. Václav Procházka se zaměřil na potřebu vyhledávání osobností, kterých si budou lidé vážit. Nemít demagogické nápady vytvářením nových struktur. Kritizoval vyvedení lukrativních zařízení z krajské nemocnice. Konstatoval, že 27% občanů jsou jejími potenciálními zákazníky. Josef Čejka, krajský zastupitel, k nemocnici konstatoval více než 150 mil. zadlužení na začátku volebního období. Závěrem roku 2011 zadlužení kleslo na 60 mil. Kč. Zdravotnictví dělá výkony a pojišťovny, když budeš hodný tak zaplatí, když ne platby oddalují. Všechny mají nové baráky. Vojtěch Filip odpověděl na některé otázky týkající se činnosti strany. Pohovořil o deníku komunistů Haló novinách, SPaSu. Zdůraznil jednotu slov a činů, ne slibovat jako některé jiné strany a pak je neplnit. Pohovořil o práci v parlamentu a odsouzení prezidenta NKÚ Fr. Dohnala. Vladimír Koníček vysvětlil některé kroky kolem daru vlády církvím a Pavel Žůrek se vyslovil k důvěře dát na krajskou kandidátku sympatizanty odborníky.
Předseda z družebního OV KSS Topoľčany Jozef Bošanský poděkoval za pomoc při přípravě mimořádných voleb na Slovensku. Vojtěch Filip si našel čas navštívit i našeho nejstaršího člena Bohumila Kristýnka.
Na besedě u Bohumila Kristýnka rodáka z Tlumačova
Dne 29. února 2012 jsme spolu se s. Františkem Kašparem navštívili nejstaršího člena KSČM v Otrokovicích a řekl bych i nejstaršího komunistu v kraji. Letos oslaví rovných 100 let od svého narození soudruh Bohumil Kristýnek.
Představuji některé fotoreprodukce ze zlomku jeho vlastní tvorby.
Přivítal nás rodinným likérem od své dcery vyrobeným z jednadvaceti bylin a jal se s chutí vyprávět o svém životě. Do komunistické strany vstoupil 10. února 1946. Povyprávěl čím vším se vedle svých zaměstnání zabýval. Představil nám svou knihu tzv. „Hanáckých plkaček“ s názvem „Stréc Martin Oharek humoristické historky“ vydaných v roce 1986.
V úvodu své knihy píše ke čtenáři: „Jelikož jsem již v letech, kdy se člověk pomalu začíná ohlížet za tím, co bylo pro něho v životě nejkrásnější, za svými mladými léty a kdy již pomalu zavírá knihu svého života, chtěl bych přispěti, alespoň malým dílem k tomu, aby naše nová generace, vyrůstající již v socialistickém zřízení, poznala alespoň trochu starosti, ale hlavně radosti, veselí, družnost a prováděné legrace minulé generace“.
Tenkrát nevěděl, že se kapitalismus vrátí. Dnešní doba kapitalismu se mu vůbec nelíbí. A ve svých „Plkačkách“, jak říká, politice nedává vůbec prostoru. Jen v úvodu si neodpustil zaznamenat politicky co sám viděl na sklonku války na křižovatce silnic u hostince směrem ke Kvasicím.
„Jen namátkou, náš občan Ševčík František, sedlář a řemenář, který v době nesvobody, když vyšel z hostince od Kutáčků v podroušeném stavu, a ono se říká, že malé děti a osoby v podroušeném stavu mluví pravdu, klekl si na rozcestí hlavní cesty procházející Tlumačovem a modlil se za Stalina a vítězství Rudé armády v druhé světové válce. Byl to projev skutečný a nefalšovaný, vyjadřující jeho skutečné cítění.“
Dnes by si na křižovatku pro velký provoz aut nikdo nedovolil ani vstoupit.
Ukázal nám mnohé své obrazy a malované talíře, malované velikonoční pohledy a také povídky v dobových časopisech a novinách. Např. „Příhoda stréca Martina Vysépala“ v Českém Slově pondělníku ze 14. září 1936. Humorný „Horoskop“ v Moravském měsíčníku humoru a srandy Trnky Brnky. Pohovořil o výstavách svých obrazů v Tlumačově a v Praze v Mánesu i jinde. V 30. letech dopisoval do časopisu „Moravský přítel lidu“. Psal detektivky a složil i písničku „Švarní šohajci“. Jako lidový vyprávěč bavil lidi, uváděl estrády a rozséval životní optimismus.
Popřáli jsme mu mnoho zdraví a poděkovali jemu i jeho dceři za laskavé přijetí a povyprávění.
BABÍ LÉTO
Krásné dny na sklonku letošního babího léta a obětavá starostlivost mé vzácné ženy mě přiměly k tomu, abych v kruhu rodinném absolvovat pěší turistickou trasu na Hostýn, kde jsem již dobrých 30 let nebyl. Musím nadšeně konstatovat, že den se opravdu mimořádně vydařil. Cesta podhůřím byla příjemná, tabule přinášela informaci, že vcházíme do lázní. Ano, krásný kraj, velmi pěkně upravené a vybavené prostředí. Mimoděk si uvědomuji, že vlastně nemám o této lokalitě takové povědomí. Zlín „nevěnoval“ 15 tisíc stromů na zvelebení, jako v případě „holešovské průmyslové planiny“, nebyla potřeba žádná bombastická reklama, která by oslovila mě, takového „milovníka“ reklam, které jsou v každém čase a na každém kroku, za každou cenu.
Stále strmější cesta lesem byla nakonec korunována známým schodištěm s 221 stupni. Byli jsme nahoře. Se zájmem sleduji stopy stavebního ruchu, činnosti k záchraně a zvelebení tohoto historického místa.
Mimo obecně známý význam tohoto místa je toto moravské oppidum velmi výrazně zapsáno nikoli jako archeologické naleziště, ale jako poutní místo. Z Hostýna bylo snadné kontrolovat Jantarovou stezku, která stovky let sloužila jako „dálnice mezi severní Itálií a Baltským mořem". Hostýn je znám jako významná pravěká lokalita v prostoru Moravské brány, která díky své poloze hrála tuto rozhodující roli mezi Moravou a Slezskem, mezi Baltem a Adrií. Rozhodně si neosobuji právo odborného popisu místa z hlediska archeologického nebo historického. Procházím kolem pozoruhodných kapliček křížové cesty, které navrhl slovenský architekt Dušan Jurkovič v secesním slohu kombinovaném s prvky lidové architektury, stojím u pomníčků na počest občanů, kteří se zasloužili o zachování a rozvoj tohoto místa. S úctou se zastavuji u památníků prvního, druhého i třetího odboje.
Budujeme tyto památníky na různých místech naší země, chceme tím vyjádřit naší účast obětem násilí a nepravostí, které si lidé sami sobě činí v něčím jménu, na něčí popud. Tak nějak ale nevím, úcta patří všem, kteří bojovali, v boji podlehli, byli vězněni, týráni, vražděni. Jejich utrpení zaslouží úctu, pokorný dík, bez ohledu na to, do kterého odboje je řadíme. Rozhodně nejsem toho názoru, že utrpení nešťastných žen a mužů, nebo i šumperského faráře a děkana K. A. Lautnera, bestiálně týraných a povražděných pod církevním praporem, ve jménu mamonu a nesmyslné politiky, je oběť a utrpení menší nebo správné, pro společnost méně závažné, než utrpení a oběť těch, kteří ji přinesli v tom či onom odboji.
Na těchto místech bychom měli vzpomenout všech, i těchto nešťastníků. Měli bychom se zamyslet sami nad sebou, nad naším chováním, nestačí jen láskopravdovat. Když si již toto připomínáme, tak ne jen něco a něco ne. Cyklotrasa na Jesenicku k období tzv. čarodějnických procesů s pomníčky a čarodějnická boží muka jsou jistě dobrým počinem, nenahradí však obecné povědomí, výchovu a také alespoň minimální úctu. Kdo můžete, podívejte se na stránky Hostýna, dostane se vám více informací.
NEUTAHOVAT, ALE SUNDAT …
Často jsme slýchávali o utahování opasků. Zejména kdysi, po velké sametové. Všichni jsme opět, jako kdysi, utahovali a utahovali. Chybou bylo, že jsme utahovali jen ty své opasky na svých kalhotách. Měli jsme utahovat jiné opasky nebo jsme raději ty opasky měli sundat, a …
Mezi lidem, v občanské šuškandě, vznikl nový pojem – „Žebrácká opereta 21. století, aneb neutahovat, ale sundat opasky a hnát je tam, kam patří“. Ty naše rádoby chlebodárce a jejich rádce. Jenomže, kdo z nás věděl koho, kdy a jak?
Je smutné, že si lidé většinou jen zasílají legrační obrázky a videa a dělají jiné blbinky a přitom utíká čas, během kterého se rozhoduje o nás bez nás. Internet je mocné medium, které by mohlo posloužit k důležitějším účelům, ne k těmto hloupostem. Proč se nepostavíme tomuto hloupému prodražování věcí, proč se nepostavíme té soustavě nesmyslů, které pouze přináší jen to DPH, které shrábnou někteří pro financování svých taškařic. Proč jen hudráme proti těm nesmyslně plánovaným změnám DPH, které ožebračí polovinu národa? Z čeho mají lidé spořit na důchody, když nemají ani na základní důstojné přežití a na kus poctivého chutného chleba? Ten si nakonec budeme muset péct doma, abychom nejedli ty plesnivé nedopečené zmetky, ostatně to z nás řada již dělá. Ale opět se věc jen prodraží pro nás, občany.
To si opravdu necháme vše lajnovat od těch, kteří nemají dostatečnou kvalifikaci, vzdělání, praxi ani ten klasický selský rozum, který určitě stačí k posouzení jednoznačně špatného nastavení daňové reformy, která je likvidační pro malé a střední podnikatele, no a potažmo také pro ty nejchudší vrstvy obyvatel? Budeme opravdu jen přihlížet, vztekat se u televize, dohadovat se u piva a nadávat na ten špatný svět? Žijeme každý svůj život, obvykle máme každý jen jeden a za jeho kvalitu jsme každý odpovědný sám sobě, svým blízkým, svému okolí…
Často slyším o kapitalistech, kapitálu a podobné formulace. Ale nějak je nevidím. Zato vidím tlupy egoistických podnikavců, kteří mají za úkol zlikvidovat poslední zbytky naší ekonomiky a pak nás s velkým šklebem roznést na kopytech, za což dostanou od svých pohlavárů metál za očistu nově připravovaného teritoria. Už dnes nemáme svůj domov, ale stali jsme se vyhnanci ve vlastní zemi, státě. Lidi, přemýšlejte, dejme se dohromady a zabraňme už konečně těm novodobým loupežníkům, kteří vidí jen krátkodobý zisk, bez ohledu na dlouhodobé a likvidační škody v oblasti všech, ještě z posledních sil fungujících odvětví české ekonomiky.
A tak bych nyní s hořkostí v ústech i srdci připomněl slova V. Havla, která pronesl v prosinci 1989: „Komunisté Vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila propaganda, že jsem nepřítelem socializmu a že chci v naší zemi obnovit kapitalizmus, že jsem ve službách imperializmu, od něhož přijímám tučné výslužky …“
Ano, jsou jedinci, kteří tomu věří. Většinou proto, že tomu věřit musí, jinak přijdou o práci. Také proto si dovoluji připomenout jiná slova: „Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek."
Mysleme na přítomnost, mysleme na budoucnost, mysleme vůbec a jednejme jen podle svého svědomí.
 |
V loňském roce (2010) byl promítán ve Zlatém jablku na náměstí města Zlína americký film od dokumentaristy a režiséra Michaela Moore. Film se nazýval „O kapitalismu s láskou“. V tomto filmu kritizuje americké kapitalistické poměry, hovoří zde o ztrátě solidarity, o vadách moderní lidské společnosti, jako je klam, zneužívání a zrada, o 14 tisících zrušených pracovních míst každý den, což ovšem platilo dávno před vypuknutím dnešní světové hospodářské krize. Říká: ,, Kdo jsme a proč se chováme tak, jak se chováme?“
Více se dozvíte v otrokovickém Z P R A V O D A J I ...
