Vývoj české společnosti po roce 1989 Julius Fučík KSČM ve Zlíně Minulost a současnost

KSČM ve Zlíně Facebook KSČM Zlín Facebook KSČM Twitter KSČM Twitter KSČM Zlín Videa KSČM Volby KSČM 2017 Se zdražováním vody nesouhlasíme! Církevní restituce - švindl

 

 

Listování médii KSČM aktuality KSČM alternativní informace KSČM komentáře KSČM stanoviska KSČM tiskové zprávy KSČM tiskové konference KSČM Krajský výbor Zlín Přihláška do KSČM

 


Minulost a současnost
16. ledna 2015 K činu Jana Palacha v roce 1969

 

Hořící keř - balada o hrdinství.HOŘÍCÍ KEŘ - BALADA O HRDINSTVÍ.

 

 

Ze světových historických, pramenů známe nepřeberné množství případů, kdy v zájmu dosažení vyšších ideových či politických cílů jsou jednotlivci i skupiny ochotny obětovat i svůj vlastní život. Jsou to především mladí lidé, studenti, kteří řeší vypjaté situace při pochopitelném nedostatku vlastních životních zkušeností až příliš emociálně a zkratkovitě. Ke své škodě, propadnou pocitu, že právě oni jsou osudem předurčeni, aby pootočili kolem dějin a nasměrovali tak vývoj událostí - dle svých představ - jediným správným směrem.
Takovým činem byla i mučednická smrt studenta Jana Palacha, který se ve čtvrtek 16. ledna 1969 pod rampou Národního Muzea v Praze upálil - na protest proti sovětské okupaci, ale především proti tomu jak se s ní občané republiky pokorně smiřují.
Jan nejprve absolvoval gymnázium v Mělníku. Ačkoliv byla jeho otci v padesátých letech zavřena rodinná živnost, cukrárna ve Všetatech byl Jan přijat nejprve na Vysokou školu ekonomickou a posléze ke studiu filozofie na prestižní Univerzitě Karlově v Praze. Tehdy si změnil místo trvalého bydliště ve Všetatech za vzdálenější Kamenický Šenov kde určitý čas bydlel u svého staršího bratra. Tímto účelovým podvodem získal ubytování na vysokoškolské koleji v Praze.
Po svém činu, krátce před smrtí zanechal Palach vzkaz:
„Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát za naši věc upálit. Já jsem měl tu čest, vylosovat si jednotku a nastoupit co by první pochodeň. Člověk musí bojovat proti zlu, na které právě stačí... bez ohledu na velké bolesti, udělal bych to znovu...”
Vzápětí však požádal studentského aktivistu Holečka, aby vyřídil všem: „Ať už to nikdo nedělá” Později se stejně ukázalo, že i zde Palach blufoval-existence skupiny dobrovolníků se totiž nikdy nepotvrdila! K tomu nezbývá než dodat, že i konečný efekt by byl stejný, ať už by obětí bylo 10,50 či sto - politickou situaci by to nezměnilo.
„Bohužel, Palach byl svojí předpokládanou obětí upálením doslova posedlý o čemž svědčí novinové výstřižky, jimiž si evidoval sebeupalování Vietnamců a Tibeťanů” /MF-28.2.2014/
I když nikdo nemůže popřít emoční sílu Palachova osobního protestu - jeho ohnivý apel nepohnul k odchodu jediného okupanta ani nepřesvědčil miliony občanů, aby se vzepřeli státní moci. Postupovat proti tankům s holýma rukama se totiž nedá a jenom hlupák bude tvrdit, že je lepší vestoje zemřít, než na kolenou žít. Přirozený pud sebezáchovy nutil člověka přežít - aniž by přežití znamenalo kolaboraci. Drtivá většina národa si přece jen zachovala jiné - realistické životní priority.

 

PALACHŮV ČIN - NÁZORY OSOBNOSTÍ

 

„Palach byl idealista, vlastenec a natolik mladý, že si myslel, že svět je změnitelný činem prostého člověka. Změny z roku 1967-1968 byly prvními událostmi, které generace tehdy dvacetiletých považovala za svoji věc a které připadaly vyzrálejší generaci jejich otců a matek normální a přijatelné” /J.ŠikLová - MF Dnes 16. 1. 2009/
„Na svůj věk byl Palach mimořádně sečtělý i když samozřejmě i naivní. Svým činem doufal v něco, co se vlastně ani nemohlo splnit. Věřil, že bude schopen zvrátit situaci a donutit vládu, aby učinila opatřeni, která budou v zájmu budoucnosti země” /Právo 16. 1. 1999/
Palachův profesor V. Kašík: „Aniž bych chtěl snižovat obrovský morální náboj, vidím v jeho činu neznalost a naivitu mládí”
Student Jan Hlaváč, Palachův spolubydlící: „Působil na mne jako kluk z měšťanské tradiční rodiny i když nervní typ. Když chtěl vysvětlit složitý problém, myšlenky mu občas tryskaly příliš rychle” Jeho druhý spolubydlící ze Spořilovské koleje D. Kudrna ho označil za „pošuka” /MF-Dnes 17. 1. 2009/
Palachovu sebevraždu odsoudil i známý „odbojář” a několikanásobný vrah, v Americe žijící Jos. Mašín-cituji: „Palachův čin byl zbytečný. Smysl měl boj. Nepovažuji za odpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoliv důvodů. Palach byl mladý labilní muž trpící depresí. Jeho čin nic smysluplného nepřinesl a ani pro odboj proti okupantům neměl žádný význam” /konec citátu/ Redaktor L. Navara k tomu poznamenal: „Zatímco čin Palacha považuje část veřejnosti za hrdinství, na odboj skupiny bratří Mašinů, kde zemřelo několik lidí se naopak dívá rozpolceně. Praktické dopady v obou případech byly však minimální” /MF Dnes 21. 1. 20I2/
„Jan palach se zoufale mýlil v tom, že pohled lidí na utrpení bolest a oběť mladého člověka dokáže ostatní vyburcovat aby se změnili k lepšímu. A ono ne!” - prohlásil evangelicky duchovní-mluvčí Charty Miloš Rejchart
„Palach studoval dějiny a inponoval mu Jan Hus. Pochopil ho v tom, že pravda něco stojí a že vyžaduje oběti: Když násilí - tak na sobě. Když obětovat - tak sebe!
Budiž - ale v politice se přece klade odpor jiným způsobem” /kněz Jakub Trojan, který Palacha na Olšanech pohřbíval/
„Nechci oslavovat upálení Jana Palacha. Proti srsti je mi už samotné stavění studentíka Palacha na roveň velkého národního mstitele J. Husa. Hus musel zemřít - kdyby se totiž rozhodl zachránit svou fyzickou schránku, zemřely by jeho myšlenky. Palach nemusel zemřít. Nestál na onom rozhraní: buď já - nebo mé ideály. S některými reáliemi doby nesouhlasil, ale nebojoval proti nim, neukázal lidem jinou cestu, jako osobní vzdor - zvolil smrt” /M. Nevyjel - divizní šéfredaktor- Deník 24. 1. 20I2/
Učitelka ze Všetat J. Jarošová, která se znala s Janem i jeho matkou-sebevraždu odsuzuje: „Odnesla to celá jeho rodina - celý ten čin se příliš obhajuje a zveličuje” /Deník 16. 1. 20I4/
Oč větší a opravdovější bylo hrdinství 19~ti letého Mirka Svobody syna československého armádního generála Ludvíka Svobody. Tehdy, v době okupace-po jeho zatčení-po něm gestapo požadovalo pouze jediné: aby vyzradil kde je ukrytá jeho matka a sestra. Jeho tělo po výslechu byla jedna krvavá rána s přeraženou čelistí a vyraženými zuby - ale svoji matku a sestru nezradil. Palach svým činem národ nezachránil - ale svoji matku obětoval....
Sám první prezident T. G. Masaryk sebevraždu zásadně odmítal a to i tehdy, když se takový čin zdál na první pohled šlechetný.
V několika anketách, na otázku „Jak chápete smysl činu J. Palacha?” odpovídá většina studentů podobně: za pravé hrdinství to nepovažuji.. když si někdo sám vezme život, není to hrdinství... nedokážu z dnešního pohledu posoudit, zda jeho čin měl - nebo neměl smysl... s odstupem doby je jeho čin diskutabilní... atd. /MF-Dnes 16. 1. 20I4/

 

SEBEVRAŽDY V DEMOKRACII - NA DENNÍM POŘÁDKU.

 

V Československu bylo jen od začátku roku 1969 do konce dubna téhož roku zaznamenáno 29 sebevražedných pokusů o sebeupálení, z čehož byly tři motivovány politicky /Palach, Zajíc, Plocek/ Jak se dalo očekávat, v letech porevolučních sebevražedných obětí neubývalo - ale naopak přibývalo. Prezident Klaus ve svém apelu k mladým lidem po sérii upálení v roce 2003, kdy se během necelého měsíce pokusilo upálit 5 mladých lidí napsal-cituji: „Chápu, že k mládí určitý radikalismus patří, ale tento jeho projev pokládám a spolu se mnou určitě drtivá většina našich občanů - za naprosto nešťastný, nepatřičný a hlavně nepotřebný. Žijeme přece ve standardní demokracii” /konec cit/
Pokud tedy nyní žijeme ve „standardní demokracii” za kterou Palach stejně jako stovky disidentů /včetně Mašína/ bojovali, proč si jen v roce 2002 vzalo život sebevraždou 1664 našich spoluobčanů? Proč se rok poté /2003/ objevují tiskové titulky: „Za necelý měsíc se upálilo pět mladých lidí” jeden z nich 19 letý student Z. Adamec tak učinil 6. března na Václavském náměstí....?
Politické důvody sebevražd které převládaly před rokem 1989 byly postupem doby doplněny důvody sociálně - existenčními. Nemohou být proto dnes medializovány třeba sebevraždy seniorů, které k tomuto činu donutil bezvýchodný aktuální stav současných, pro ně mnohdy neřešitelných životních situací. V roce 2007 ukončilo dobrovolně život 394 seniorů. V roce 2012-tedy 43 roky po palachově oběti a ve 23 roce nové demokratické společnosti to bylo již 528 seniorů....

 

VZTAH CÍRKVE KE SVĚTSKÉ MOCI - A K JANU PALACHOVI.

 

Až na malé vyjímky vzájemných konfliktů byla církev svatá ve svých dějinách vždy loyajální ke světské moci. Byla záštitou zpupnosti a arogance vladaře od něhož se jí oplátkou dostávalo hojnosti materiálních statků a jiných benefitů. V listech sv. Pavla Římanům které bývají teologickými odborníky označovány jako „Páté evangelium” se věřícím přikazuje-cituji: „Každý ať se podřizuje vládní moci - neboť není moci, leč od Boha. Ty které jsou, jsou zřízeny od Boha - takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu” /viz: NZ - Římanům 13/1/
Navzdory tomu, církev těchto slov nedbá a sama si svévolně tvoří kriteria kterými si určuje, která z politických mocí skutečně „pochází od Boha” - a která od Satana. Podle toho pak určují svůj vztah k ní.
Nacistické Německo vyšlo s tohoto hodnocení poměrně úspěšně neboť Hitler /na rozdíl od Himlera/ církev toleroval. Ta se mu odvděčila pompézními církevními obřady po každém význačnějším vojenském vítězství, stejně jako ve dnech vůdcových životních jubilejích.
Naopak, země a vlády se silnějším levicovým zastoupením, vyznačující se náboženskou chladností, jsou proklínány jako říše zla. Proto každý, kdo se takové vládě vzepře, se automaticky stává bojovníkem Božím a slaveným církevním martyrem. Stal se jím pochopitelně i Jan Palach, který svedl protirežimní boj formou demonstrativní sebevraždy. Protože je ale čin sebevraždy v křestanství nepřijatelný vytvořili si naši nejvyšší církevní představitelé vlastní kodifikaci tohoto konání a nazvali jej - sebeobětováním! S hlediska církve se tedy jedná o „pozitivní sebevraždu” - jinak řečeno o bohulibý způsob ukončení vlastního života.
Všichni představitelé křesťanských církví, když se dověděli o činu Jana Palacha byli zajedno, že nejde o sebevraždu, ale o sebeoběť, říká na př. evangelický farář Jakub Trojan, který Palacha na Olšanských hřbitovech 25. ledna 1969 pohřbíval.
„Musíme si uvědomit, že Palach chápal svůj čin ne jako sebevraždu, ale jako oběť. On nezvolil smrt proto, že by se chtěl zabít, ale proto, aby naopak zabránil utrpení druhých...” trapně a neuměle filozofofal pražský arcibiskup Dominik Duka. /viz: MF-Dnes 21. 1. 2012/
Každý jiný sebevrah - třeba z důvodů sociálně-existenčních by byl pro křesťanské církve pouze ubohým, politování-hodným hříšným tvorem byť dnes již s právem církevního pohřebního obřadu a uložení do vysvěcené půdy hřbitova, což bylo dříve nemyslitelné. Na tyto původní zákazy církve již dávno rezignovaly - úměrně s narůstajícími počty sebevrahů.
Jak odpoví pan arcibiskup, farář Trojan, kněz - filozof Halík a další, všichni nejméně se dvěma resp. třemi vysvěceními /jáhenské - kněžské, biskupské/ na naléhavou otázku z Písma svatého - cituji: „Kdo si bude vážit toho, kdo nemá v úctě vlastní život?” /viz: SZ - Sírah 10-29/
V souboru závazných článků, katolické nauky o víře a mravech - což je učení KATECHISMU - není o sebevraždě jako oběti - ani slovo. Naopak - hovoří se zde jednoznačně - bez jakýchkoliv výjimek a doplňků. Cituji: „Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. Jsme správci a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím. Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Zároveň je. to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodiným společenstvím, s národní i lidskou společností vůči nimž máme závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu. Je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad především mladým - pak je i těžkým pohoršením. /což Palachův případ zcela jistě byl/ Nad věčnou spásou osob které se usmrtily - se nemá zoufat” /konec citátu/
Katechismus katolické církve - strana 559
vydalo Karmelitánské nakladatelství-2001

 

KDYŽ NE SMYSL - PAK ALESPOŇ SYMBOL.

 

Palachova sebevražda se postupem času stala záminkou k moralizování a filozofování všeho druhu. Zastánci jeho upálení, aby dodali činu na významu, se navzájem ubezpečují, že „... jeho oběť ovlivňuje i naši současnost více, než si myslíme a dokonce tvrdí, že právě Palach určil směr našich dějin..., že třeba si onu výzvu sám Palach ani nezvolil - třeba si spíše ona vybrala jeho...” filozofuje tentokrát L. Navara v deníku MF Dnes 16. 1. 2014
Zakladatel sdružení „Národ pohasl” Jan Poukar: „Především se musí působit na emoce, aby to zanechalo dojem. Musíme najít hrdinu který pomůže formovat společnost” /MF-Dnes 6.1. 20I3/
„Sotva si lze připustit, že takové symboly jako je Palach, přestanou mluvit. Obhajovat ale statečnost, jeví se v současném světě nepatřičným, ba samo slovo hrdina - získává podtón jistého idiotství...” přiznává realitu V. Kučera /MF-Dnes 11. 1. 20I4/
„Veřejnost se shodla, že následovat Palacha a páchat sebevraždy není nutné. Stačí vkládat do jeho sebevraždy smysl, který neměla: že prohrál - ale zvítězil. Obdiv vedl jen ke zbožtění Palacha do nedotknutelnosti a svatosti - dobře se oslavuje, zbožňuje, ale k ničemu nenutí. S Janem jsme již mravně zvítězili...” /MF-Dnes 21. 1. 20I2/
„To, co udělal Palach si pořád neumíme vyložit - stále k tomu hledáme vztah. A že téma žije poznám, když slyším v tramvaji pár pitomců kteří se mu posmívají... Zkrátka, Palach nadále podněcuje naši fantazii i potřebu hledání vzorů...” říká autor scénáře filmu „Hořící keř” Štěpán Hulík. /MF-Dnes 27. 1. 20I4/
Snad proto ve svém filmu parafrázoval Palachův čin s příběhem biblického Exodu. Tehdy spatřil Mojžíš na sinajském Chorébu hořící keř. Keř hořel, aniž by byl ohněm stráven. Z jeho plamenů promluvil k Mojžíšovi Bůh a přikázal mu, aby vyvedl svůj židovský národ z egyptského otroctví... /viz: SZ - Exodus 3, 1-12/
Tímto přirovnáním, dosáhl symbol hrdiny-mučedníka vrcholu svého zbožtění.

 

HOŘÍCÍ KEŘ - BŮH - PALACH - jedno jsou!

 

Za celou dobu našich novodobých republikových dějin, jsme se prakticky nikdy násilí přicházejícímu zvenčí nebránili. K pocitu klidného svědomí nám vždy postačily falešné symboly které jsme si vytvořili a prostřednictvím kterých jsme alespoň morálně /ale hlavně fiktivně/ nad nepřítelem již zvítězili. Dodávaly nám sílu v iluzi, že kdybychom chtěli /a hlavně mohli/ seřezali bychom nepřítele jako psa. Švejk se nám stal symbolem odporu k rakousko-uherské monarchii v období 1. svět. války. Ve druhé svět. válce jsme určili za hlavní národní mstitele Kubiše a Gabčíka navzdory neadekvátním odvetám které právě po jejich „hrdinském činu” následovaly. Po roce 1968 se symbolem odporu či hrdinství stala „doslova zářící” ikona J. Palacha mluvící k nám z nitra hořícího keře... Byl obnoven kult národního hrdiny - mučedníka.
Po dvaceti letech normalizace byl Palachův symbol znovu oprášen a využit v lednu 1989 k vyhlášení Palachova týdne. Ten byl označen jako „ostrý start” protikomunistického odboje, vrcholící průvodem studentů 17. listopadu 1989 - tedy v době, kdy v Polsku, Maďarsku a východním Německu již bylo hotovo...
Nic s toho by se ovšem nestalo, pokud by se neuskutečnily zásadní politické změny v samotném Sovětském svazu. Kdo dnes zná, že první nesmělé roztavení ledů započalo Chruščovovým odhalením kultu osobnosti již v roce 1956. Po dalších 30 letech na XXVII. sjezdu KSSS v Moskvě došlo Gorbačovskou perestrojkou k vlastnímu harakiri dosud vládnoucího systému. Až nyní byly i v naší zemi provedeny politické změny, na kterých ale neměla Palachova oběť ani tu nejmenší „zásluhu” a které budou po několika letech falešné euforie velkou částí zklamané veřejnosti oprávněně zpochybňovány či přímo odsuzovány!
V roce 2014
zpracoval Jar. Peček
přímý účastník srpnových událostí r. 1968 v Praze
nepřímý svědek Palachová činu a účastník jeho pohřbu.

 


23. srpen 2014 Vývoj české společnosti - po roce 1989

 

  ST 22. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce 1989
  PŘEDPOKLADY A SKUTEČNOST

ST 22. ST 22. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PŘEDPOKLADY A SKUTEČNOST Jaroslav Peček ST 22. ST 22. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PŘEDPOKLADY A SKUTEČNOST Jaroslav Peček ST 22. ST 22. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PŘEDPOKLADY A SKUTEČNOST Jaroslav Peček ST 22. ST 22. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PŘEDPOKLADY A SKUTEČNOST Jaroslav Peček

 


23. srpen 2014 Vývoj české společnosti - po roce 1989

 

  ST 23. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce 1989
  PÁD A NOVÝ VZESTUP KSČM

ST 23. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PÁD A NOVÝ VZESTUP KSČM Jaroslav Peček ST 23. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PÁD A NOVÝ VZESTUP KSČM Jaroslav Peček ST 23. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PÁD A NOVÝ VZESTUP KSČM Jaroslav Peček ST 23. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PÁD A NOVÝ VZESTUP KSČM Jaroslav Peček ST 23. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce  1989 PÁD A NOVÝ VZESTUP KSČM Jaroslav Peček

 


1. únor 2014 Vývoj české společnosti - po roce 1989

 

VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce 1989

Kdy a jak se "lámaly charaktery a páteře lidu"...?

 

V našich sdělovacích médiích se příležitostně objevují úvahy zabývající se příčinami všeobecného úpadku občanské morálky a pokleslého charakteru především u těch občanů, kteří by vzhledem ke svému postavení ve společnosti měli být příkladem ostatním.
Od vzniku demokratické československé republiky, kdy od původních ideálů k současné devastaci uběhlo již přes 20 let, označuje britský list The Economist naši českou politickou scénu za "zahnívající vládu politických stran, které se po listopadu 1989 zmocnily demokratického procesu v zemi" /citát viz: Deník 5. 11. 2011/.
Naše sdělovací media si proto nenechávají ujít jedinou příležitost, aby za tento současný zdemoralizovaný stav politiky a pokleslý stav morálky ve společnosti jako celku, soustavně neobviňovaly předlistopadový režim. Bylo by ale příliš krátkozraké tvrdit, že až od roku 1948 následovalo 40 leté období, které svým myšlením a svými skutky lámalo charaktery a páteře občanů republiky. Morální a charakterové vlastnosti národa jsou ale vždy plodem dlouhodobého generačního vývoje - nikoliv reakcí na děje bezprostřední - děje několika posledních, let. Lze proto říci, že v poválečném časovém období, tedy i v letech socialistického státu - byly charaktery i páteře mnohých našich občanů již dávno zlomeny. Daný marasmus pouze pokračoval a zdárně pokračuje i v současných letech demokratického vývoje, plného pokrytectví, skandálů, korupce a politiky ode zdi ke zdí...
Posuňme se proto v naši národní historii zpět - alespoň do 17. století, od kterého registrujeme dvě velká a hlavní období - téměř totální frustrace národního sebevědomí.

Táhlé návrší nad Prahou za Břevnovem zvané Bílá hora, se stalo dne 8. listopadu 1620 svědkem vojenské bitvy, která se stala v Českých dějinách posléze traumatickým a traumatizujícím pojmem. Porážkou stavovského povstání a popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621 nastává dramatické údobí tříset-letého totálního úpadku národního sebevědomí, výstižně nazvanéno "dobou temna". Následovala násilná protireformační činnost katolické církve, jediné v zemi povolené - a z toho plynoucí emigrace české nekatolické šlechty a konfiskace jejich majetků.
Až o více než půl druhého století později, v době osvíceneckých reforem Marie Terezie a jejího syna Josefa II. dochází k pozvolným změnám v politickém a společenském postavení porobených národů v soustátí Vídeňské habsburské dynastie. Tolerančním patentem byla zaručena svoboda náboženského vyznání a konečně patentem Josefa II. ze dne 1. 11. 1781 bylo zrušeno nevolnictví. S osvíceneckou epochou jsou spojeny počátky novodobého českého národního hnutí, jež se projevovalo především obrodou českého jazyka prostřednictvím literatury, vlasteneckých a folklorních kroužků, čtenářskými spolky, českými plesy, divadelnictvím ap.
Buržoazní revolucí v roce 1848 padly poslední zábrany, které uvolnily cestu k dynamickému rozvoji kapitalismu, ale znamenaly také stoupající sebevědomí v národnostních otázkách emancipačních vztahů uvnitř Rakousko-Uherské říše.
Historička I. Čornejová ve své knize "Tovaryšstvo Ježišovo - Jezuité v Čechách" na straně 94 píše - cituji:
"Na pobělohorskou rekatolizaci je vžitým zvykem pohlížet jako na osudový moment zlomení charakteru národa, jenž se z tohoto násilného skutku nikdy nevzpamatoval, a proto byl i v časech pozdějších náchylný k snadným a povrchním ideovým obratům. Právě tyto názory přijímá i část naší současné společnosti" /konec citátu/.
Zrození samostatné Československé republiky v roce 1918 vyvolalo u Čechů a Slováků silné nacionální vypětí a ostrý protihabsburský postoj s negací všeho, co připomínalo starou monarchii. Byla konečně odčiněna potupa pobělohorská a zavládlo hluboké přesvědčení, že v nové republice musí být vše zařízeno tak, aby byla odčiněna všechna stará bezpráví.
Euforie z počátku státní samostatnosti ztratila své růžové brýle když i tehdy, v nové demokratické společnosti zákonitě přišly všechny průvodní jevy kapitalismu - hospodářské krize, nezaměstnanost, demonstrace, střílení do dělníků, stávky, atentáty, aféry, zvyšující se počet trestných činů i sebevražd atd. Rozplývající se nadéje na trvale lepší životní perspektivy první republiky definitivně zlomil Mnichovský diktát v roce 1938. Když jej prezident Beneš 29. září přijal - označil tento akt za "mravní sílu národa" - načež uprchl do Anglie. /viz: E. Beneš Paměti II-str. 434/.

Přijetím Mnichovské dohody bylo sice zabráněno přímému válečnému konfliktu s nacistickým Německem na našem území - ale na druhé straně bylo hluboce ochromeno vlastenecké sebevědomí českého národa, který i přes zradu západních spojenců a nakonec i vlastní vlády, chtěl bojovat za svoji čest stejně, jako ostatní napadené národy.
Plukovník PhDr E. Stehlík-vojenský historik a poradce min. obrany ČR v Lidových novinách 25. 10. 2013 píše-cituji: "Za naši největší historickou chybu považuji přijetí Mnichovské dohody, která je dodnes našim traumatem. Velká část mravní elity skončila na popravištích."
Dr. L. Rašín končí svůj kritický dopis zaslaný prezidentu Benešovi do jeho Londýnského exilu otázkou: "Nevím, odkud budeme nyní čerpat národní hrdost...?" /viz. E. Beneš Paměti II.- str. 71/.
Obdivovatel Palachova sporného činu a scénárista trilogie "Hořící kreř" - Štěpán Hulík v souvislosti s normalizační atmosférou v Československu píše - cituji: "Tenhle jev má myslím kořeny v Mnichově kdy náš stát přestal existovat a my se z toho už nikdy úplně nevzpamatovali" /viz. Deník 16. 1. 2014/.
Všichni ti, kteří obhajovali a dodnes obhajují Benešův krok přijetí Mnichova zavírají oči nad skutečností, že národ byl tímto alibistickým činem a pouhým oddálením války, odsouzen k daleko větší újmě-k totální dekadenci osobního charakteru a morálky. V podvědomí národa se tak šířil pocit beznaděje, zrady a defétismu, postupně přerůstající v pohodlnou loajalitu, mnohde až v přímou kolaboraci s nacistickým režimem. Plodem této doby byl i v českých dějinách největší zrádce a kolaborant dřívější důstojník ČS-legií v Rusku, který stál čestnou stráž u rakve prezidenta Masaryka - plukovník generálního štábu československé armády Emanuel Moravec. Mnichov započal být oprávněně chápán - jako druhá Bílá hora!

Počátkem října 1941 okamžitě po příchodu R. Heydricha do Prahy Beneš z Londýna úzkostlivě apeloval posluchačům v protektorátě: "Buďte opatrní, zachovejte klid, nedejte se nyní k ničemu vyprovokovat - všem nám jde o to, aby zbytečných obětí nebylo!" /viz.: Beneš Šest let v exilu - str. 133/.
Pouhé dva dny po vyhlášení tohoto varování, zapoměl Beneš na svá moudrá slova a započal v Londýně spolu s plukovníkem F. Moravcem připravovat na Heydricha atentát. Jak se po jeho uskutečnění ukázalo, tímto schizoidním jednáním učinil z českého národa rukojmí nacistů - zbytečné oběti, kterým se chtěl Beneš především vyhnout - se jako odveta za atentát počítaly na tisíce.
Není proto divu, když historik K.Sýs ve své knize "Akce Heydrich - příliš mnoho otazníků" na straně 99 výstižně píše - cituji: "Dopadení atentátníků nakonec přineslo jistou-ba skoro značnou úlevu. Pocit uvolnění překonal pocit ponížení národního sebevědomí."
Okázalé projevy vynucené falešné loajality, při kterých si národ vypil kalich hořkosti až do dna, následovaly jak v Praze na Václavském náměstí, v Národním divadle tak i ve všech větších městech, kde potupený, ponížený a zlomený lid sliboval poslušnost a věrnost Hitlerovi a nacistické říši. Tento život v protikledech měl pro národ silně deprimující vliv.

Na kostele v Resslově ulici v Praze - posledním úkrytu parašutistů, byla po válce 28. října 1947 odhalena pametní deska a krypta bvla vyhlášena za národní kulturní památku. Kdo by tehdy očekával, že i po převratu v roce 1989 dojde k dalšímu "salto mortale" v chápání tragedie Mnichova a heydrichiády?
Nově se rodící národní hrdost mnohých občanů těžce utrpěla, když z iniciativy duchovních Mgr. Šuvarskéno a ThDr. J. Šuvarské bylo původní označení památníku doplněno takto: "Národní památník hrdinů heydrichiády - místo smířeni"
Prý zde má smysl odboje českých vlastenců nabývat "širší duchovní rozměr". Je údajně třeba "vypořádat se s naučenými polopravdami a zkresleným výkladem událostí..." - píše s citelnou dávkou ironie historik K. Sýs ve své knize "Akce Heydrich-příliž mnoho otazníků" str. 222. Z upraveného textu je doslova cítit apatické: "Odpusťme si co jsme si - nic se vlastně nestalo"...
Jinak řečeno nacistické vraždění našich občanů a domácí protinacistický odboj se v zájmu a prostřednictvím "širšího duchovního rozměru" má státi ideovým svorníkem nového přátelství a nových vzájemných česko-německých vztahů!

M. Musil ve své studii "České sebebičování" napsal: "Mnichov byl dlouhodobým důsledkem československé politiky První republiky. Mám pochopení, že rozhodnutí nebojovat za Mnichova, nějakým způsobem negativně ovlivnilo národní mentalismus" /MF-Dnes 27. 9. 2013/.
"Z vlastenecké připravenosti k obraně země zrazené nejen západními spojenci ale i vlastní vládou, zbylo jen roztrpčení, vztek a pocit marnosti. Začalo účtování s prvorepublikovými symboly "liberálně pokrokovými" elitami a nakonec i s demokracií. Slušnost a bezostyšnost oddělovala jen úzká mez." - napsal Jan Šebek /Katolický týdeník - 40/2013/.
Podobnými slovy mluví o "lámání páteře" i Daniel Herman, nebo armádní generál Tomáš Sedláček /Deník 23. 9. 2013/.
Názory filozofů ns nevratnou destrukci ve svědomí a morálce našich občanů jsou nekompromisní - cituji: "češi se stali za 20 let 1. republiky sebevědomými občany vlastního státu. Mnichov proto neznamenal jen konec československé státnosti, ale i pomyslný bod zlomu - kdy česká společnost začala ztrácet své sebevšdomí. Jeho ztráta pak přetrvávala další desetiletí."
"Česká společnost utrpěla Mnichovem velké ztráty. Tato situace lámala lidské charaklery. českému národu pak páteř. Na této misce vah tedv leží hluboká národní frustrace a morální důsledky kapitulace" /citáty viz. Doc. PhDr F. Čapka "Tragedie Mnichovské dohody" str. 125-129/.
Docent PhDr p. Maršálek ve své knize "Pod ochranou hákového kříže" na straně 211 píše - cituji:
"Válka s okupace se velmi negativné promítly i do mentality lidí.
1. Zůstala v nás podezíravá nedůvěra člověka k člověku.
2. Zůstala v přemnohých z nás nedůvěra a neláska k úřadům.
3. V tolika případech viděli jsme moc - vítězit nad právem.
4. Mravní zákoník mnohého z nás byl válkou a okupací zle porušen. Mnohým se tak zalíbilo chodit v maskách, že ztratili vlastní tvář. Přečetní lidé nevědí, nebo nechtějí vědět, co je to čestnost, poctivost a spravedlnost. Farizejská přetvářka a pochlebnické licoměrnictví nejsou považovány za nectnost lidí, kteří se, tak říkajíc - vyznají v tlačenici.
5. Válka a okuoace poznamenaly celou soustavu předstrašeností. Stále se lidé něčeho obávají a stále říkají: Co kdyby...
6. Okupace nás všechny pudově nutila ke stádnosti. Snažili jsme se nelišit jeden od druhého a právě v splynutí s davem nenápadně přečkat válku. K této taktice vedl přirozený pud sebezáchovy a touto taktikou se řídily všechny společenské třídy i stavy.

Pod platností těchto znaků demoralizace, zlomeného charakteru a pokrytectví některých našich občanů v minulosti se můžeme podepsat i dnes a zcela jistě platily i v době 40 letého budování socialistického státu. Samotný prapůvod tohoto chování - jak studie dokázala - má ale daleko hlubší kořeny a dnes pouze sklízíme trpké ovoce oněch let...
Jaroslav Peček

 


29. leden 2014 Vývoj české společnosti - po roce 1989

 

VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce 1989

CO POLISTOPADOVÝ REŽIM ZRUŠIL - ZNOVU SE VRACÍ.

 

Každá nově nastupující politicko-mocenská struktura, která ať již jakýmkoliv způsobem /násilným či demokratickým/ získá vládu nad společností - má první a zásadní úkol - všemožně zhanobit a zdiskreditovat předcházející vládu a nejlépe celý předchozí systém. Polistopadový režim se od roku 1989 snažil občanům Československa namluvit, že až dosud se všechno dělalo špatně. Chyby i nedostatky, které jsou vlastní každé společnosti, byly novou politickou garniturou neúměrně zveličovány a tam kde nebyly, tam si je k pošpinění a kompromitaci předchozího systému sama pohotově vytvořila.
Prostředkem "očištění společnosti" od totalitních pozůstatků se stalo odmítání, rušení a likvidování všeho, co minulý režim vytvořil byť se ve velké většině případů jednalo o věci, způsoby či praktiky dlouhodobě fungující, ověřené a osvědčené. Postupem času nyní občané se zadostiučiněním zjištují, že to co bylo dříve odmítnuto, se ve stejné nebo podobné formě opět vrací.
I ty nejbanálnější věci, činosti a aktivity, které zlepšovaly a usnadňovaly denní život - nebo naopak minimalizovaly či zcela odstraňovaly potíže a nedostatky - měly pro pohodu a spokojenost občanů svůj nepopiratelný význam.

 

Uveďme jen několik příkladů:
Družstvo "Jednota" - mívalo na malých vesnicích celkem 17.000 prodejen a asi 700 pojízdných. Dnes zůstaly necelé 4000 a pojízdné téměř zcela zmizely. V mnoha vesnicích si nekoupíte ani rohlík. Navíc byla mnohde zcela zničena dopravní obslužnost s okolními městy. Poslední zprávy hovoří o návratu těch pojízdných prodejen - alespoň v některých obcích.
Komu asi vadil po revoluci zrušený symbolický akt "vítání občánků do života"? Nepřekvapuje proto zpráva v listu DEN ze dne 22. ledna 2000, že ke znovuzavedení tohoto aktu se jako první rozhodli občané Valašského Meziříčí.
Nezajištěná sjízdnost silnic v zimním období navodila v deníku MF-Dnes /28. prosince 2001/ otázku:
"Budou se znovu zavádět sněhové zábrany?" V článku se dále píše:
"Ještě před 10 lety lemovaly prakticky každou silnici v otevřeném terénu sněhové zábrany, které znemožňovaly zavát vozovku sněhem. Dnes se objevují jen výjimečně - nejsou peníze, nebo jsou zábrany rozkradeny."

 

V několika dalších příkladech postačí uvést titulek rozsáhlejšího tiskového znění, aby čtenář pochopil, co všechno bylo polistopadovou elitou zrušeno jako "socialistický přežitek" a dnes se opět vrací:
"Civilní obrana se vrací do škol" /ZN 6. listopadu 2001/
"Závodní lékaři se asi vrátí" /ZN 8.ledna 2002/
"Žákovské slevy na jízdném - zrušené před 10 lety se vracejí" /ZN 30.června 2004/
"Do škol se vrací povinná četba" /MF-Dnes 17. 5. 2006/
"Mládeži nepřistupno - se vrací do kin" /MF-Dnes 18. 5. 2009/
"Zubaři začnou chodit za školáky" /MF-Dnes 16. 3. 2009/ V textu čteme:
Návštěvy celých školních tříd u dětského zubaře, zrušené počátkem 90 let - se opět vrací...
"Vraťme se k osnovám - říkají učitelé" /Deník 21. 1. 2011/ V textu čteme:
Převratné novinky ve školství evidentně nezafungovaly. Reforma v současné podobě je mizerně provedená a nepřináší co se od ní očekávalo.
"Branná výchova opět do lavic" /Právo 12. 11. 20I3/
"Děti jsou nešikovné - vyřeší to povinné dílny" /MF-Dnes 2.12 20I3/ V textu se píše:
Příprava tohoto zákona umožní povinně vyučovat dílny - tak, jako tomu bylo v osmdesátých letech minulého století"
"Akce Z - lidé je chtějí zpět" /Deník 4. 4. 2013/ V textu čteme:
V dobách socialistického Československa se dobrovolnou a neplacenou prací postavily stovky objektů škol. hřišt, prodejen, kulturních domů, chodníků, mostů, kanalizací a jiných, pro lokalitu nutných staveb."
"Domovníci se vrátili - lidé je chválí" /MF-Dnes 8. 10. 2013

 

Návratem oblíbených výrobků ke spotřebitelům se zabývá rozsáhlý článek v deníku MF-Dnes, ze dne 24. listopadu roku 2011. Podtitulky zní:
"Znovu se vyrábí hodinky PRIM"
"Sportovní Botasky jdou opět na dračku"
"Vrátily se žvýkačky Pedro a Bajo"
"Vrátil se oblíbený Míša - čokoládový krém"
"Zahuštěná smetana v tubě Jasenka a Pikao se vrací"
"Vrátila se Kofola se sloganem - Když miluješ, není co řešit"
"Totalitní hračky se vracejí" /návrat Šmoulů a stavebnice Merkur/

 

V oblasti televizní zábavy jsme svědky velkého come-backu úspěšných normalizačních televizních seriálů. Jde především o tituly:
"Žena za pultem" z roku 1977
"Třicet případů majora Zemana" z let 1974 - 1979
"Okres na severu" z roku 1980 ... a další
Především uvedené tituly se již mnohonásobně reprízují a vždy vykazují rekordní sledovanost.
Svůj návrat do společenského a politického života České republiky ovšem hlásí i domény daleko většího významu, které je nutné považovat za zásadní.
Sledujeme překvapivý a nezadržitelný vzestup KSČM - politické strany, která měla po listopadové revoluci "zaniknout vlastní neschopností." Deník Právo deset let po "sametové revoluci" tedy v roce 1999 píše:
"KSČM počtem voličů již dohnala vládnoucí ODS" /viz. studie "Vývoj české společnosti po roce 1989" - "Pád a nový vzestup KSČM"/
"MDŽ je zpátky - mnohým se to nelíbí" /MF-Dnes - Víkend- 9. 3. 20I3/ V textu se píše:
Po roce 1989 byl svátek vytěsněn z hlav, kalendářů i obecného podvědomí. Jeho návrat vyplývá z novely zákona o státních svátcích, kterou podepsal V. Klaus. MDŽ tak byl opět uznán významným dnem.
"Ruština v Česku vstává z popela" /Zlín. noviny 22. 1O. 2003/ V textu se píše:
Když nastal po roce 1989 naprostý útlum ve výuce ruského jazyka nikdo tehdy nevěřil, že po 13 letech přijde znovu jeho čas. Mladí lidé už netrpí předsudky.

 

Titulky v denním tisku mluví jasně:
"Umíte Rusky? Uplatníte se!" /MF-Dnes 23.9 2008/
"Děti objevují ruštinu, zájem o němčinu klesá" /Deník 12. 1. 2008/
"Ruština je v módě. Poráží i francouzštinu" /MF-Dnes 3. 3. 2009/
"Měly by se děti učit ruštinu? ANO-64% NE-36%" /Deník 13. 5. 2010/
Hospodářskou katastrofu po roce 1989 zapříčinilo mimo jiné také zničení obchodních vztahů s Ruskem. Mnozí političtí představitelé nabyli přesvědčení, že česká ekonomika se musí soustředit jen na vyspělé trhy západní. V souvislosti s tím jsme opustili mnohé zajimavé trhy, kde byly české podniky dobře zavedeny. Za toto rozhodnutí, které se ukázalo jako krátkozraké nese plnou vinu a odpovědnost prezident Havel a min. zahraničí Karel Schwanzerberk.
"Havel-jako politik usiloval, aby jeho země byla jasně zakotvena v západní části Evropy a jejich strukturách" /MF-Dnes 22.12. 2011/

 

Bývalý disident, signatář Charta 77 Jan Petrének je mnohem kritičtější když píše:
"My jsme k vůli nevraživému postoji proti Rusku - a to bych vyčítal Havlovi, který Rusko tak hluboce nenávidí, jako asi miluje Sudeťáky - vyklidili pozice pro Španěly, Italy, Francouze, Němce, Skandinávce..." /MF-Dnes 10.12 2O11/
Již po několika letech však došlo k vystřízlivění. Pod titulkem "Strastiplný návrat našich exportérů do Ruska" deník Právo dne 2. dubna roku 1998 píše:
České podniky zápolí s odbytem. Tuzemský trh je malý konkurence na Západě tvrdá. Proto bylo chybou polistopadové reprezentace, že opustila pozice v zemích bývalého SSSR. Potvrzuje to většina manažerů velkých společností a obchodníků, kteří dnes usilovně i za cenu velkých ztrát hledají nové kontakty na východě."

 

Přesto se stále častěji objevují tiskové titulky jednoznačného významu:
"Vzhůru na Východ - plánují firmy" /Deník 8. 2. 2007/
"Český export do Ruska překročí letos hranici 6 miliard dolarů" /Deník 11.9 2012/
"Letouny z Kunovic půjdou do Ruska" /MF-Dnes 3. 12. 2012/
"Vsetínský Detonator se vrací na ruský trh" /MF-30. 12. 2012/
"ČKD Blansko získalo obří zakázku z Ruska" /MF-16. 3. 2013/
"Bez Ruského trhu se neobejdeme" /Deník 1. 6. 2013/
"Na Východ - vláda otáčí kormidlo" /MF-5. 10. 2013/
Ještě v roce 2012 bývalý ministr obrany, disident a signatář Charty 77 A. Vondra na otázku zda mu "Vašek" /Havel/ chybí - prohlásil: "Samozřejmě - hlavně když je třeba pozvednout hlas proti porušování lidských práv ve světě. Dnes je to ale těžké. Škodovka přežívá protože prodává úspěšně auta v Rusku a Číně a my se bez těchto trhů neobejdeme." /citát viz: Deník 18. 12. 2012/
Krátce předtím sám premiér Nečas rezignoval na všechny mantry pravdoláskaře Havla, když prohlásil:
"Hlavní je export - pak až Pussy Roit" /MF - 11. 9 20I2/
O pár měsíců později, při své návštěvě v Rusku sdělil, že punkerky ze skupiny Pussy Roit, které jsou ve vězení za protest proti Putinovi nejsou žádné bojovnice za svobodu, ale že jsou symbolem hulvátství. /MF - 28. 5. 2013/
Když pak spolu s prezidentem Zemanem odmítli i další oficiální styky s tibetským dalajlámou - "neboť jsou trnem v oku Číně" bylo jasné, že po více než dvaceti letech politické kocoviny se definitivně vracíme na hospodářské trhy, které před Havlovou érou dobře fungovaly.
V současných letech již vykazuje vzájemný obchod mezi Českem a Ruskem velký boom. Jen loni vyvezly české firmy zboží za 5.2 miliardy dolarů - což je o 48% více než před rokem. Už nyní se daří zapojovat české firmy do řetězce dodavatelů ruských gigantů Gazprom a Rosatom. Jejich dvě dceřiné společnosti jsou členy česko-ruského Konsorcia MÍR 1200, která je hlavním uchazečem o dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Nově akreditovaný český velvyslanec v Moskvě, bývalý poslanec KSČM v Evropském parlamentu, kosmonaut Vladimír Remek, je toho nepochybnou zárukou!
Jaroslav Peček

 


8. září 2013 Pietní vzpomínka na Julia Fučíka

Julius Fučík

Dne 8. září si se všemi pokrokovými lidmi světa připomínáme 70 let od popravy národního hrdiny Julia Fučíka. Připomeňme si jeho život a dílo, stručný životopis a prezentaci od Josefa Nesvadby, předsedy KR Česko-Ruské společnosti Zlín.


Život Julia Fučíka a jeho boj za lepší život všech

Narodil se 23. února 1903 v Praze na Smíchově, v rodině dělníka. Do školy chodil nejprve v této pražské průmyslové čtvrti a potom v Plzni, kde jeho otec byl za války nasazen do Škodovky jako dělník. Již v dětství viděl okolo sebe následky první světové války, zažil střílení do hladových dětí i strašný výbuch muniční továrny v Bolevci, kde zahynulo na 400 lidi, převážně žen. Zkušenosti z raného mládí ho přivedly k boji za lepší, spravedlivější svět. V šestnáctí letech vystoupil z církve, v osmnácti se stal členem komunistické strany.

V Plzni vystudoval reálku, v Praze se stal posluchačem filozofické fakulty, protože od časného mládí ho mimořádně zajímaly otázky z oblasti kultury a literatury.

Aby mohl studovat v Praze — doma nebylo peněz nazbyt — musil se Julius Fučík sám živit - jako výpomocný úředník i jako dělník na stavbě a zároveň začal působit jako novinář.

Ve dvanácti letech, v prvním ročníku plzeňské reálky, začal psát na stránky školního sešitu časopis Slovan a o rok později časopisy Čech a Veselá mysl. Tak se od dětství snažil písemně vyjadřovat svůj pohled na život: kritizovat špatné, pomáhat dobrému, nezůstávat lhostejný. Pomáhat dobrému pro něho znamenalo bojovat za pokrokové myšlenky, za socialismus, za to, co při své četbě objevoval v knihách Romaina Rollanda, Boženy Němcové, Jana Nerudy, Lva Nikolajeviče Tolstého a později v díle Vladimíra Iljiče Lenina. Jako sedmnáctiletý se stal členem levicového vydavatelského a nakladatelského družstva Pravda v Plzni, kde vycházel týdeník Pravda.

Po vzniku Komunistické strany Československa se Pravda stala stranickým orgánem a Julius Fučík do ní přispíval literárními a divadelními kritikami. Dvacetiletý Julius Fučík psal do pokrokového časopisu Socialista, vydávaného dr. B. Vrbenským a V. Bořkem. Divadelní referáty uveřejňoval i v plzeňském literárním časopisu Pramen. S Ivanem Sekaninou a Janem Švermou zpočátku řídil (a také mezi vysokoškoláky často kolportoval) studentský časopis Avantgarda.

V roce 1926 ho Klub moderních nakladatelů Kmen pověřil řízením svého stejnojmenného časopisu. Členy tohoto sdružení byli převážně mladí nakladatelé, kteří vydávali soudobou moderní, pokrokovou literaturu, naši i západní, díla našich komunistických a sovětských autorů.

Julius Fučík však v této době již byl pravidelným spolupracovníkem Rudého práva, Tvorby a v Rudém večerníku řídil filmovou hlídku. V říjnu 1928, měsíc před volbami, byla zastavena většina Časopisů a novin komunistické strany. Tehdy se Julius Fučík obrátil na svého někdejšího univerzitního profesora F. X. Šaldu, kterého si velmi vážil jako vědce i pro jeho čestný a pokrokový postoj. Požádal ho, aby dal komunistické straně k dispozici svůj nepravidelně vycházející časopis Tvorba, list pro literární, politickou a uměleckou kritiku, v jehož redakční radě byl od r. 1926 i Julius Fučík. F. X. Šalda ho nezklamal. A tak na počátku listopadu 1928 vyšlo první číslo týdeníku Tvorba, kterou od těch dob celá léta — s odmlkami své vojenské služby, reportážního pobytu v Sovětském svazu nebo nutné redakční práce v Rudém právu a v Haló-novinách — řídil Julius Fučík a vytvořil z ní bojový komunistický časopis pro kulturu a politiku.

Jako redaktor nikdy neseděl jen u svého pracovního stolu. Věděl dobře, že nemůže být jenom nezúčastněným pozorovatelem, že musí bojovat společně s těmi, kteří usilují o spravedlivou věc. A tak když severočeští horníci stávkovali za své spravedlivé požadavky a četníci buržoazní republiky do nich stříleli, odjížděl na Mostecko a žil mezi stávkujícími. Kolikrát se ve dvacátých a třicátých letech v československé republice střílelo do dělníků, do nezaměstnaných, do žen a dětí pro zájmy továrníků, uhlobaronů a velkostatkářů, pro zájmy reakční vlády! To byl ten špatný, nespravedlivý svět, který bylo třeba změnit.

Reportáže ze SSSR

V roce 1930 byl vyslán komunistickou stranou s dělnickou delegací, aby se podíval do dalekých končin SSSR, do Střední Asie, kde čeští a slovenští soudruzi, kteří u nás žili bez práce, pomáhali budovat nový, socialistický svět. V Kirgizské SSR ho přivítali soudruzi z Čech i ze Slovenska, kteří ve městě Pišpeku (od roku 1926 Frunze) založili komunu Interhelpo. Jejich první kroky zde nebyly lehké. Vysoké hory a pouště, země svou podobou nám tak vzdálená - ale lidé svým komunistickým přesvědčením tak blízcí. Julius Fučík si je zamiloval. Poznával na vlastní oči, že Sovětský svaz je překrásná země, s mořem i horami, velikými městy a hlubokými lesy, ale především s lidmi, kteří nás mají rádi. Viděl, že to je země i našeho socialistického zítřka. O tom všem psal své reportáže, které později vyšly v knize nazvané V zemi, kde zítra již znamená včera.

Když se vrátil do Československa, psal a vyprávěl o Sovětském svazu. Během jediného roku uspořádal na 370 přednášek, které však úřady předmnichovské republiky často zakazovaly nebo rozpouštěly, protože říkat pravdu o SSSR tehdy nebylo dovoleno. Za své přednášky o Sovětském svazu byl také mnohokrát zatčen, souzen i odsouzen na řadu měsíců do vězení.

Na vojně

Na podzim 1930 povolali Julia Fučíka do základní vojenské služby. Ale již za měsíc vojenští páni poslali komunistického redaktora raději „na trvalou dovolenou". Po dvou letech musil znovu narukovat — na Slovensko, do Trenčína. Byl neustále překládán z jedné posádky do druhé. Z Trenčína putoval do Ružomberoku, z Ružomberoku opět do Trenčína, pak do Hlohovce a do Levice. Z Levice byl přeložen do Prahy, do kasáren 5. pěšího pluku. Do kasáren, před nimiž je dnes umístěn první sovětský tank osvoboditelů Prahy, do kasáren, která dnes nesou jméno Julia Fučíka. Při odchodu z vojny byl hned před branou kasáren zatčen, protože byl stíhán za své přednášky o Sovětském svazu. Právnímu zástupci KSČ a příteli Julia Fučíka dr. Zikmundu Steinovi se podařilo oddálit nástup trestu a Julius Fučík byl prozatímně propuštěn na svobodu. Pokračoval v redakční práci v Haló novinách, které začaly vycházet po zastavení Rudého práva a Tvorby, avšak stále se musil skrývat před policií. Články podepisoval krycími jmény Karel Vojan, Josef Pavel, šiframi -jef-, jp nebo je vůbec nepodepisoval.

Znovu v SSSR

V roce 1934 poslala komunistická strana Julia Fučíka, kterému v Československu hrozilo vězení, znovu do Sovětského svazu, tentokrát jako dopisovatele Rudého práva. Julius Fučík žil v Moskvě, poznával nová města i kraje, zúčastnil se stavby prvního moskevského metra a znovu se vrátil do Střední Asie, do Tádžikistánu, Uzbekistánu, Kirgizie. Do Rudého práva posílal objevné reportáže, které po válce vyšly knižně pod názvem V zemi milované.

Do ČSR se vrátil v roce 1936, přesvědčen o tom, že příklad a přátelství SSSR nám ukazují cestu ke skutečné svobodě. Při svém druhém pobytu měl již možnost srovnávat a měřit cestu, kterou sovětští budovatelé socialismu ušlí za čtyři roky.

Neustále pronásledován policií

Také po svém ilegálním návratu do ČSR v roce 1936 se Julius Fučík musel skrývat před policií. Pracoval v redakci Rudého práva spolu se soudruhy Eduardem Urxem, Františkem Křížkem, Václavem Křenem, Janem Krejčím a dalšími překrásnými lidmi, kteří v boji s hitlerovským fašismem obětovali své životy. Vedle toho ovšem Fučík pracoval i nadále v Tvorbě, jejíž řízení v roce 1938 znovu převzal.

Jak psal

Největší starost mu vždycky působil začátek, úvodní věty. Chtěl totiž, aby vzbudily pozornost čtenáře. Byl přesvědčen, že nezaujme-li čtenáře začátek, s největší pravděpodobností článek nedočte.

Chystala se válka

V roce 1938 ukazoval Julius Fučík ve svých článcích na bezprostřední ohrožení naší republiky a pranýřoval zrádnou politiku domácí reakce. V létě 1938 vydal brožuru „Přijde Rudá armáda na pomoc?", v níž ukazoval, že Sovětský svaz je jediným spolehlivým spojencem československého lidu a zárukou jeho svobody. Za mobilizace v září 1938 narukoval Julius Fučík ke svému pluku, který byl z Prahy přesunut do opevně­ného pásma na Unhošťsku. To bylo už po mnichov­ském diktátu. Skoro tři týdny trčeli vojáci nadarmo v krytech. A pak nastal smutný odchod. Za necelých pět měsíců poté Hitler okupoval celé Československo. Po mnichovské kapitulaci byla Komunistická strana Československa rozpuštěna a všechen její tisk zakázán. Julius Fučík v té době psal do řady jiných, dosud vycházejících časopisů, jako byly „Svět v obrazech", „Čin", družstevní časopis „Včela", „Cesta soukromých zaměstnanců" aj. Tyto články vyšly po válce v knize Milujeme svůj národ. Bojoval v nich především proti malověrnosti a poraženeckým náladám, připomínal husitské revoluční tradice i náš osvobozenecký boj.

Za války

Po dovršení mnichovské zrady nacistickou okupací opustil Julius Fučík Prahu a skryl se v Chotiměři, malé vesničce na Domažlicku. Tam napsal překrásné studie o spisovatelce Boženě Němcové a o spisovateli Karlu Sabinovi, v nichž připomínal spisovatelům a intelektuálům příkaz věrnosti revolučnímu boji.

V červenci 1940 Fučíka upozornil český četník J. Hovorka, že ho hledá gestapo. S pomocí českého železničáře V. Tichoty se tajně dostal do Prahy, kde se skrýval u statečných soudruhů. Navázal spojení s prvním ilegálním vedením KSČ a po jeho rozbití gestapem utvořil s Janem Zikou a Janem Černým druhý ilegální ústřední výbor KSČ. Byl pověřen vedením tiskové propagandy a organizováním národně revolučního výboru české inteligence. Vydával a převážnou většinou psal ilegální časopisy Rudé právo, Českou ženu, České noviny, Tábor a satirický Trnaveček. Mimo to přeložil a vydal Ústavu SSSR a druhé vydání Dějin VKS{b). Ilegální Rudé právo vycházelo od léta 1941 jednou měsíčně. Kromě toho Fučík připravoval i zvláštní vydání. Jeho pýchou bylo, vycházelo-li Rudé právo tištěné. Takový exemplář míval šest husté potištěných stránek kvartového formátu a hlavičku upravenou přesně podle předválečného legálního ústředního orgánu strany. Rudé právo bylo často rozmnožováno na cyklostylech s hlavičkami někdy umné, jindy neuměle nakreslenými, někdy pouze vyťukanými na psacím stroji. Někdy vynalézavě upravoval titulní stránku jako nevinnou brožuru. Mám dva takové výtisky Rudého práva. Na jednom je nápis „Sbírka lidových her pro ochotníky — J. V. Krysa: Kornout, veselohra o třech dějstvích. Nákladem spolku Divadelních ochotníků v Plzni" a na druhém „lnž. Jos. Znamenáček — Krmení králíků — 1941 — Nákladem Sdružení chovatelů čistokrevných králíků v Mladé Boleslavi". Soudruzi mu opatřili miniaturní psací stroj švýcarské výroby. Fučík zkoušel, kolik průklepů je schopna udělat taková na pohled křehká a drobná mašinka. A když zjistil, že deset, byl nanejvýš spokojen a jeho počá­teční nedůvěra, kterou ke stroji měl, se proměnila v respekt. Kromě ilegálních časopisů komunistické strany vydal i několik letáků.


V jednom z nich, vydaném k 1. máji 1941, napsal: „Ano, jsme v podzemí. Ne však jako pohřbeni mrtvi, ale jako klíčící zrna socialistické úrody, lež vyrazí po celém světě do jarního slunce. 1. máj je zvěstovatelem tohoto jara. Jara svobodného člověka, jara národů a jejich bratrství, jara celého lidstva. K tomuto světlu jdeme dnes ještě v temnu podzemí. Za vítězstvím svobody, za vítězstvím života, za vítězstvím nejsmělejších snů lidského ducha, za vítězstvím socialismu."

Zatčení, věznění, mučení a poprava

Dne 24. dubna 1942 vpadlo gestapo do bytu, kde měl Julius Fučík schůzku. Byl uvězněn na Pankráci, mučen na gestapu, ale jeho myšlení zůstalo svobodné. Svědčí o tom Reportáž psaná na oprátce, kniha psaná tajně ve vězení, za okolností těžších než kdyby ji psal na bojišti uprostřed výbuchů granátů a leteckých bomb. Stala se jeho poselstvím pro náš socialistický dnešek, pro komunistické mládí celého světa. Až do jara 1943 byl Julius Fučík uvězněn na Pankráci v cele 267. Nepodlehl nelidskému trýznění na gestapu, nezradil své soudruhy, své komunistické přesvědčení a věrnost Sovětskému svazu. Pří vyšetřování v květnu 1943 řekl:

„Stal jsem se za republiky komunistou, protože jsem nebyl a nemohl být spokojen s tehdejšími poměry. Jsem přesvědčen, že po této válce nastane jiná doba. Bylo by nesmyslné, kdyby na nejvyšších místech stáli stejní lidé, jací byli u moci za republiky. Aby se to nestalo, bojoval jsem v ilegalitě. Jinými slovy moje ilegální činnost byla míněna jako příprava pro budoucí socialistický český stát."

Také před nacistickým soudem v Berlíně 25. srpna 1943 na otázku, zda přiznává, že svými činy pomáhal nepříteli německé říše, bolševickému Rusku, odpověděl:

„Ano, pomáhal jsem Sovětskému svazu a Rudé armádě. A to bylo to nejlepší, co jsem za čtyřicet let svého života udělal."

Po vynesení rozsudku smrti byl Julius Fučík vězněn v berlínském žaláři Plótzensee. Odsouzenci k smrti obvykle čekali na popravu nejméně sto dní. Avšak na počátku září 1943 byla při bombardování část věznice zasažena a nacistický prokurátor nařídil okamžité popravy. Tehdy bylo zavražděno na 400 vězňů. Mezi nimi, v nocí ze 7. na 8. září 1943, také Julius Fučík.


Zkráceno z předlohy od manželky Julia Fučíka Gusty Fučíkové, Praha, prosinec 1975

Z knihy Julius Fučík ve fotografii vydavatelství Novinář Praha 1977


Odkaz na prezentaci od Josefa Nesvadby, předsedy KR Česko-Ruské společnosti Zlín. [soubor.ppt]

rok 2004 Minulost a současnost


Pravda o minulosti a současnosti

Slovo úvodem

Za 40 let budování socialismu dosáhl československý lid významných úspěchů v rozvoji všech odvětví národního hospodářství. Do budování socialismu se zapojili staří i mladí - všichni naplněni snahou vybudovat pro sebe a své potomky lepší, krásnější a sociálně spravedlivější republiku.

Okupace a válečné události zanechaly hluboké stopy. Bylo třeba postavit nové mosty, vyčistit zasypané tunely, opravit rozorané železniční trati a uvést vše do chodu, aby se co nejdříve obnovil normální mírový život.

Po celé republice vyrůstaly jako ze země nové továrny, byty, nemocnice, školy, kulturní zařízení. Zvlášť čilý ruch nastal na Slovensku, kde začala vytoužená industrializace, která odstranila zaostalost a bídu na východním Slovensku, na Oravě a v Pohroní. Z mapy zmizely hladové doliny, lidé měli práci, získali sebevědomí a vzpřímili se. Po několika letech byla celá republika jako jedno rozsáhlé staveniště. Otevřely se brány středních a vysokých škol pro děti z méně majetných rodin. Zlepšila se zdravotní péče státu o rodiny, zanikly takové nemoci jako dětská obrna, TBC a další. Rozvinul se sport, levná rekreace a po práci na konci týdne odjížděly mnohé rodiny do svých chalup a chat odpočívat.

K velkým proměnám došlo na venkově, jakmile tam zvítězila socialistická velkovýroba. Ta odstranila velkou dřinu a přispěla k vyšším výnosům a výdělkům a vesnice se začala pomalu vyrovnávat městu. Některé chyby a přehmaty při kolektivizaci se napravily, přebolely a lidé se věnovali své práci, výstavbě rodinných domů, vesnice zkrásněly a dostaly novou tvář.

Byli jsme na úrovni - hrdí, smělí, sečtělí, vzorně se starající o své rodiny a děti.


17.listopadu 1989 došlo v ČSSR k převratu

Moc ve státě uchopili chartisté a bývalí disidenti. V rámci Občanského fóra organizovali různé mítinky, na kterých květnatě líčili, jak nastane ráj na zemi. Odstraní se "stagnace" a v životní úrovni doženeme Francii za 5 let. (Ovšem jaká stagnace, když se vracející se kapitalismus a jeho reálná ekonomika nedosáhly donedávna ještě ani úrovně roku 1989!) Nikdo z řečníků tehdy ještě neodsuzoval socialismus a o kapitalismu se cudně mlčelo.

Ani občané, kteří cinkali klíči, nechtěli kapitalismus. I Václav Havel v tomto duchu mlžil, když říkal: "Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi. Byly to všechno lži, jak se brzy přesvědčíte." Ano přesvědčili jsme se, kdo vlastně lhal.

Prvním prezidentem po převratu se stal právě Václav Havel. Noviny The New Times přinesly senzační zprávu - USA poskytly svého času 400 000 dolarů (asi 12 mil. Kč) čs. poliltickým skupinám, které podporovaly v roce 1990 zvolení V. Havla prezidentem.

Prezident USA v jednom tajném projevu v roce 1995 řekl, že politika USA ve vztahu k Sovětskému svazu a jeho spojencům, zaměřená na odstranění jedné velmoci světa, je správná. "Ano, vynaložili jsme na to mnoho miliard dolarů, ale ty se nám vracejí zpět."

Zároveň nastolil tyto úkoly: Všemožně usilovat, aby se k moci nedostali komunisté, aby v parlamentním boji byly vytvořeny překážky pro levicové strany. Vytvoření režimů podobných našemu ve státech, které se odtrhly od Ruska. V ČR začala privatizace, která měla urychlit rozvoj národního hospodářství, zvýšit úroveň občanů. Stát si neponechal ziskové giganty ani rozhodující vliv v nich, jak je tomu v mnohých kapitalistických státech na západě. Jenže postsocialistické státy musí provést totální privatizaci, zbavit stát veškerého vlastnictví, aby nic nepřipomínalo socialismus. Dělá to i sociálnědemokratická vláda a důsledně realizuje "doporučení" Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Na to si vzpomeneme při splácení našich zahraničních dluhů a úvěrů. Doufejme, že nám vláda podrobně zúčtuje celý proces privatizace! Doufejme, že se bude zpovídat z chaosu, do kterého uvedla naši zem, do beznaděje více jak 500 000 nezaměstnaných, do stavu, kdy uvnitř společnosti nazrává budoucí sociální konflikt.


Kam jsme došli?

Za uplynulých 15 let získali obyvatelé zkušenosti s tím, jak vznikla, upevňovala se a fungovala společnost, ve které zisk je hlavním cílem veškeré činnosti a bohužel i hlavním měřítkem hodnocení člověka. Reálné výsledky hospodaření a jejich promítnutí do života řadového občana nepotvrdily popřevratové tvrzení, že soukromý vlastník je vždy lepší hospodář než stát, že trh vyřeší vše a že začlenění do EU přinese automaticky zvýšení životní úrovně českých občanů. Každé řešení současných ekonomických problémů, které si bude klást za cíl dlouhodobou udržitelnost mezilidských vztahů, bude muset být, i za existence kapitalistického systému, spojeno s obratem v dosavadní hospodářské politice a se změnami, které státu umožní soustředit zdroje ekonomiky na tvorbu nových zdrojů, uspokojujících potřeby miliónů spotřebitelů.


Celý náš další život a situaci v zemi můžeme do určité míry ovlivnit při nejbližších volbách. Zamysleme se!


Použito publikace Pravda o minulosti a současnosti, Kolektiv autorů, nakladatelství FUTURA, Praha 2004











Nabídka
Úvodní stránka
VIII. sjezd KSČM
IX. sjezd KSČM
Prohlášení a stanoviska
Přečetli jsme
Listování médii
Zastupitelé a poslanci
Volby
Program pro budoucnost ČR
Válečná historie
20. století

Minulost a současnost
Ploština žalující
Informujeme
Bratřejov
Brumov - Bylnice
Luhačovicko
Napajedelsko
Otrokovice
Slavičín
Slušovice
Tlumačov
Trnava
Valašské Klobouky
Zlín
Odkazy na videa
Odkazy na videa 2017
Diskusní příspěvky
Kontaktní údaje
Napíšete nám? Děkujeme


Některé odkazy

Zlínský krajský výbor KSČM
KSČM
Haló noviny
Obrys kmen
Haló TV
České mírové hnutí
KSM
KSS TOPOĽČANY
Petice

Petice NATO po Varšavě Petice NATO po Varšavě.
Ne cizím armádám a základnám Petice proti cizím armádám a základnám na území ČR.
Petice k daru církvím Petice k zrušení zákona k tzv. cirkevním restitucím.
Petice k majetkům Petice k majetkovým přiznáním.
NE základnám!

Statistika od 14.4. 2005

TOPlist