HOŘÍCÍ KEŘ - BALADA O HRDINSTVÍ.

  ST 22. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce 1989
  PŘEDPOKLADY A SKUTEČNOST

  ST 23. VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce 1989
  PÁD A NOVÝ VZESTUP KSČM

VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce 1989

Kdy a jak se "lámaly charaktery a páteře lidu"...?

VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI - po roce 1989

CO POLISTOPADOVÝ REŽIM ZRUŠIL - ZNOVU SE VRACÍ.

Dne 8. září si se všemi pokrokovými lidmi světa připomínáme 70 let od popravy národního hrdiny Julia Fučíka. Připomeňme si jeho život a dílo, stručný životopis a prezentaci od Josefa Nesvadby, předsedy KR Česko-Ruské společnosti Zlín.

Život Julia Fučíka a jeho boj za lepší život všech

Narodil se 23. února 1903 v Praze na Smíchově, v rodině dělníka. Do školy chodil nejprve v této pražské průmyslové čtvrti a potom v Plzni, kde jeho otec byl za války nasazen do Škodovky jako dělník. Již v dětství viděl okolo sebe následky první světové války, zažil střílení do hladových dětí i strašný výbuch muniční továrny v Bolevci, kde zahynulo na 400 lidi, převážně žen. Zkušenosti z raného mládí ho přivedly k boji za lepší, spravedlivější svět. V šestnáctí letech vystoupil z církve, v osmnácti se stal členem komunistické strany.

V Plzni vystudoval reálku, v Praze se stal posluchačem filozofické fakulty, protože od časného mládí ho mimořádně zajímaly otázky z oblasti kultury a literatury.

Aby mohl studovat v Praze — doma nebylo peněz nazbyt — musil se Julius Fučík sám živit - jako výpomocný úředník i jako dělník na stavbě a zároveň začal působit jako novinář.

Ve dvanácti letech, v prvním ročníku plzeňské reálky, začal psát na stránky školního sešitu časopis Slovan a o rok později časopisy Čech a Veselá mysl. Tak se od dětství snažil písemně vyjadřovat svůj pohled na život: kritizovat špatné, pomáhat dobrému, nezůstávat lhostejný. Pomáhat dobrému pro něho znamenalo bojovat za pokrokové myšlenky, za socialismus, za to, co při své četbě objevoval v knihách Romaina Rollanda, Boženy Němcové, Jana Nerudy, Lva Nikolajeviče Tolstého a později v díle Vladimíra Iljiče Lenina. Jako sedmnáctiletý se stal členem levicového vydavatelského a nakladatelského družstva Pravda v Plzni, kde vycházel týdeník Pravda.

Po vzniku Komunistické strany Československa se Pravda stala stranickým orgánem a Julius Fučík do ní přispíval literárními a divadelními kritikami. Dvacetiletý Julius Fučík psal do pokrokového časopisu Socialista, vydávaného dr. B. Vrbenským a V. Bořkem. Divadelní referáty uveřejňoval i v plzeňském literárním časopisu Pramen. S Ivanem Sekaninou a Janem Švermou zpočátku řídil (a také mezi vysokoškoláky často kolportoval) studentský časopis Avantgarda.

V roce 1926 ho Klub moderních nakladatelů Kmen pověřil řízením svého stejnojmenného časopisu. Členy tohoto sdružení byli převážně mladí nakladatelé, kteří vydávali soudobou moderní, pokrokovou literaturu, naši i západní, díla našich komunistických a sovětských autorů.

Julius Fučík však v této době již byl pravidelným spolupracovníkem Rudého práva, Tvorby a v Rudém večerníku řídil filmovou hlídku. V říjnu 1928, měsíc před volbami, byla zastavena většina Časopisů a novin komunistické strany. Tehdy se Julius Fučík obrátil na svého někdejšího univerzitního profesora F. X. Šaldu, kterého si velmi vážil jako vědce i pro jeho čestný a pokrokový postoj. Požádal ho, aby dal komunistické straně k dispozici svůj nepravidelně vycházející časopis Tvorba, list pro literární, politickou a uměleckou kritiku, v jehož redakční radě byl od r. 1926 i Julius Fučík. F. X. Šalda ho nezklamal. A tak na počátku listopadu 1928 vyšlo první číslo týdeníku Tvorba, kterou od těch dob celá léta — s odmlkami své vojenské služby, reportážního pobytu v Sovětském svazu nebo nutné redakční práce v Rudém právu a v Haló-novinách — řídil Julius Fučík a vytvořil z ní bojový komunistický časopis pro kulturu a politiku.

Jako redaktor nikdy neseděl jen u svého pracovního stolu. Věděl dobře, že nemůže být jenom nezúčastněným pozorovatelem, že musí bojovat společně s těmi, kteří usilují o spravedlivou věc. A tak když severočeští horníci stávkovali za své spravedlivé požadavky a četníci buržoazní republiky do nich stříleli, odjížděl na Mostecko a žil mezi stávkujícími. Kolikrát se ve dvacátých a třicátých letech v československé republice střílelo do dělníků, do nezaměstnaných, do žen a dětí pro zájmy továrníků, uhlobaronů a velkostatkářů, pro zájmy reakční vlády! To byl ten špatný, nespravedlivý svět, který bylo třeba změnit.

Reportáže ze SSSR

V roce 1930 byl vyslán komunistickou stranou s dělnickou delegací, aby se podíval do dalekých končin SSSR, do Střední Asie, kde čeští a slovenští soudruzi, kteří u nás žili bez práce, pomáhali budovat nový, socialistický svět. V Kirgizské SSR ho přivítali soudruzi z Čech i ze Slovenska, kteří ve městě Pišpeku (od roku 1926 Frunze) založili komunu Interhelpo. Jejich první kroky zde nebyly lehké. Vysoké hory a pouště, země svou podobou nám tak vzdálená - ale lidé svým komunistickým přesvědčením tak blízcí. Julius Fučík si je zamiloval. Poznával na vlastní oči, že Sovětský svaz je překrásná země, s mořem i horami, velikými městy a hlubokými lesy, ale především s lidmi, kteří nás mají rádi. Viděl, že to je země i našeho socialistického zítřka. O tom všem psal své reportáže, které později vyšly v knize nazvané V zemi, kde zítra již znamená včera.

Když se vrátil do Československa, psal a vyprávěl o Sovětském svazu. Během jediného roku uspořádal na 370 přednášek, které však úřady předmnichovské republiky často zakazovaly nebo rozpouštěly, protože říkat pravdu o SSSR tehdy nebylo dovoleno. Za své přednášky o Sovětském svazu byl také mnohokrát zatčen, souzen i odsouzen na řadu měsíců do vězení.

Na vojně

Na podzim 1930 povolali Julia Fučíka do základní vojenské služby. Ale již za měsíc vojenští páni poslali komunistického redaktora raději „na trvalou dovolenou". Po dvou letech musil znovu narukovat — na Slovensko, do Trenčína. Byl neustále překládán z jedné posádky do druhé. Z Trenčína putoval do Ružomberoku, z Ružomberoku opět do Trenčína, pak do Hlohovce a do Levice. Z Levice byl přeložen do Prahy, do kasáren 5. pěšího pluku. Do kasáren, před nimiž je dnes umístěn první sovětský tank osvoboditelů Prahy, do kasáren, která dnes nesou jméno Julia Fučíka. Při odchodu z vojny byl hned před branou kasáren zatčen, protože byl stíhán za své přednášky o Sovětském svazu. Právnímu zástupci KSČ a příteli Julia Fučíka dr. Zikmundu Steinovi se podařilo oddálit nástup trestu a Julius Fučík byl prozatímně propuštěn na svobodu. Pokračoval v redakční práci v Haló novinách, které začaly vycházet po zastavení Rudého práva a Tvorby, avšak stále se musil skrývat před policií. Články podepisoval krycími jmény Karel Vojan, Josef Pavel, šiframi -jef-, jp nebo je vůbec nepodepisoval.

Znovu v SSSR

V roce 1934 poslala komunistická strana Julia Fučíka, kterému v Československu hrozilo vězení, znovu do Sovětského svazu, tentokrát jako dopisovatele Rudého práva. Julius Fučík žil v Moskvě, poznával nová města i kraje, zúčastnil se stavby prvního moskevského metra a znovu se vrátil do Střední Asie, do Tádžikistánu, Uzbekistánu, Kirgizie. Do Rudého práva posílal objevné reportáže, které po válce vyšly knižně pod názvem V zemi milované.

Do ČSR se vrátil v roce 1936, přesvědčen o tom, že příklad a přátelství SSSR nám ukazují cestu ke skutečné svobodě. Při svém druhém pobytu měl již možnost srovnávat a měřit cestu, kterou sovětští budovatelé socialismu ušlí za čtyři roky.

Neustále pronásledován policií

Také po svém ilegálním návratu do ČSR v roce 1936 se Julius Fučík musel skrývat před policií. Pracoval v redakci Rudého práva spolu se soudruhy Eduardem Urxem, Františkem Křížkem, Václavem Křenem, Janem Krejčím a dalšími překrásnými lidmi, kteří v boji s hitlerovským fašismem obětovali své životy. Vedle toho ovšem Fučík pracoval i nadále v Tvorbě, jejíž řízení v roce 1938 znovu převzal.

Jak psal

Největší starost mu vždycky působil začátek, úvodní věty. Chtěl totiž, aby vzbudily pozornost čtenáře. Byl přesvědčen, že nezaujme-li čtenáře začátek, s největší pravděpodobností článek nedočte.

Chystala se válka

V roce 1938 ukazoval Julius Fučík ve svých článcích na bezprostřední ohrožení naší republiky a pranýřoval zrádnou politiku domácí reakce. V létě 1938 vydal brožuru „Přijde Rudá armáda na pomoc?", v níž ukazoval, že Sovětský svaz je jediným spolehlivým spojencem československého lidu a zárukou jeho svobody. Za mobilizace v září 1938 narukoval Julius Fučík ke svému pluku, který byl z Prahy přesunut do opevně­ného pásma na Unhošťsku. To bylo už po mnichov­ském diktátu. Skoro tři týdny trčeli vojáci nadarmo v krytech. A pak nastal smutný odchod. Za necelých pět měsíců poté Hitler okupoval celé Československo. Po mnichovské kapitulaci byla Komunistická strana Československa rozpuštěna a všechen její tisk zakázán. Julius Fučík v té době psal do řady jiných, dosud vycházejících časopisů, jako byly „Svět v obrazech", „Čin", družstevní časopis „Včela", „Cesta soukromých zaměstnanců" aj. Tyto články vyšly po válce v knize Milujeme svůj národ. Bojoval v nich především proti malověrnosti a poraženeckým náladám, připomínal husitské revoluční tradice i náš osvobozenecký boj.

Za války

Po dovršení mnichovské zrady nacistickou okupací opustil Julius Fučík Prahu a skryl se v Chotiměři, malé vesničce na Domažlicku. Tam napsal překrásné studie o spisovatelce Boženě Němcové a o spisovateli Karlu Sabinovi, v nichž připomínal spisovatelům a intelektuálům příkaz věrnosti revolučnímu boji.

V červenci 1940 Fučíka upozornil český četník J. Hovorka, že ho hledá gestapo. S pomocí českého železničáře V. Tichoty se tajně dostal do Prahy, kde se skrýval u statečných soudruhů. Navázal spojení s prvním ilegálním vedením KSČ a po jeho rozbití gestapem utvořil s Janem Zikou a Janem Černým druhý ilegální ústřední výbor KSČ. Byl pověřen vedením tiskové propagandy a organizováním národně revolučního výboru české inteligence. Vydával a převážnou většinou psal ilegální časopisy Rudé právo, Českou ženu, České noviny, Tábor a satirický Trnaveček. Mimo to přeložil a vydal Ústavu SSSR a druhé vydání Dějin VKS{b). Ilegální Rudé právo vycházelo od léta 1941 jednou měsíčně. Kromě toho Fučík připravoval i zvláštní vydání. Jeho pýchou bylo, vycházelo-li Rudé právo tištěné. Takový exemplář míval šest husté potištěných stránek kvartového formátu a hlavičku upravenou přesně podle předválečného legálního ústředního orgánu strany. Rudé právo bylo často rozmnožováno na cyklostylech s hlavičkami někdy umné, jindy neuměle nakreslenými, někdy pouze vyťukanými na psacím stroji. Někdy vynalézavě upravoval titulní stránku jako nevinnou brožuru. Mám dva takové výtisky Rudého práva. Na jednom je nápis „Sbírka lidových her pro ochotníky — J. V. Krysa: Kornout, veselohra o třech dějstvích. Nákladem spolku Divadelních ochotníků v Plzni" a na druhém „lnž. Jos. Znamenáček — Krmení králíků — 1941 — Nákladem Sdružení chovatelů čistokrevných králíků v Mladé Boleslavi". Soudruzi mu opatřili miniaturní psací stroj švýcarské výroby. Fučík zkoušel, kolik průklepů je schopna udělat taková na pohled křehká a drobná mašinka. A když zjistil, že deset, byl nanejvýš spokojen a jeho počá­teční nedůvěra, kterou ke stroji měl, se proměnila v respekt. Kromě ilegálních časopisů komunistické strany vydal i několik letáků.

V jednom z nich, vydaném k 1. máji 1941, napsal: „Ano, jsme v podzemí. Ne však jako pohřbeni mrtvi, ale jako klíčící zrna socialistické úrody, lež vyrazí po celém světě do jarního slunce. 1. máj je zvěstovatelem tohoto jara. Jara svobodného člověka, jara národů a jejich bratrství, jara celého lidstva. K tomuto světlu jdeme dnes ještě v temnu podzemí. Za vítězstvím svobody, za vítězstvím života, za vítězstvím nejsmělejších snů lidského ducha, za vítězstvím socialismu."

Zatčení, věznění, mučení a poprava

Dne 24. dubna 1942 vpadlo gestapo do bytu, kde měl Julius Fučík schůzku. Byl uvězněn na Pankráci, mučen na gestapu, ale jeho myšlení zůstalo svobodné. Svědčí o tom Reportáž psaná na oprátce, kniha psaná tajně ve vězení, za okolností těžších než kdyby ji psal na bojišti uprostřed výbuchů granátů a leteckých bomb. Stala se jeho poselstvím pro náš socialistický dnešek, pro komunistické mládí celého světa. Až do jara 1943 byl Julius Fučík uvězněn na Pankráci v cele 267. Nepodlehl nelidskému trýznění na gestapu, nezradil své soudruhy, své komunistické přesvědčení a věrnost Sovětskému svazu. Pří vyšetřování v květnu 1943 řekl:

„Stal jsem se za republiky komunistou, protože jsem nebyl a nemohl být spokojen s tehdejšími poměry. Jsem přesvědčen, že po této válce nastane jiná doba. Bylo by nesmyslné, kdyby na nejvyšších místech stáli stejní lidé, jací byli u moci za republiky. Aby se to nestalo, bojoval jsem v ilegalitě. Jinými slovy moje ilegální činnost byla míněna jako příprava pro budoucí socialistický český stát."

Také před nacistickým soudem v Berlíně 25. srpna 1943 na otázku, zda přiznává, že svými činy pomáhal nepříteli německé říše, bolševickému Rusku, odpověděl:

„Ano, pomáhal jsem Sovětskému svazu a Rudé armádě. A to bylo to nejlepší, co jsem za čtyřicet let svého života udělal."

Po vynesení rozsudku smrti byl Julius Fučík vězněn v berlínském žaláři Plótzensee. Odsouzenci k smrti obvykle čekali na popravu nejméně sto dní. Avšak na počátku září 1943 byla při bombardování část věznice zasažena a nacistický prokurátor nařídil okamžité popravy. Tehdy bylo zavražděno na 400 vězňů. Mezi nimi, v nocí ze 7. na 8. září 1943, také Julius Fučík.

Zkráceno z předlohy od manželky Julia Fučíka Gusty Fučíkové, Praha, prosinec 1975

Z knihy Julius Fučík ve fotografii vydavatelství Novinář Praha 1977

Slovo úvodem

Za 40 let budování socialismu dosáhl československý lid významných úspěchů v rozvoji všech odvětví národního hospodářství. Do budování socialismu se zapojili staří i mladí - všichni naplněni snahou vybudovat pro sebe a své potomky lepší, krásnější a sociálně spravedlivější republiku.

Okupace a válečné události zanechaly hluboké stopy. Bylo třeba postavit nové mosty, vyčistit zasypané tunely, opravit rozorané železniční trati a uvést vše do chodu, aby se co nejdříve obnovil normální mírový život.

Po celé republice vyrůstaly jako ze země nové továrny, byty, nemocnice, školy, kulturní zařízení. Zvlášť čilý ruch nastal na Slovensku, kde začala vytoužená industrializace, která odstranila zaostalost a bídu na východním Slovensku, na Oravě a v Pohroní. Z mapy zmizely hladové doliny, lidé měli práci, získali sebevědomí a vzpřímili se. Po několika letech byla celá republika jako jedno rozsáhlé staveniště. Otevřely se brány středních a vysokých škol pro děti z méně majetných rodin. Zlepšila se zdravotní péče státu o rodiny, zanikly takové nemoci jako dětská obrna, TBC a další. Rozvinul se sport, levná rekreace a po práci na konci týdne odjížděly mnohé rodiny do svých chalup a chat odpočívat.

K velkým proměnám došlo na venkově, jakmile tam zvítězila socialistická velkovýroba. Ta odstranila velkou dřinu a přispěla k vyšším výnosům a výdělkům a vesnice se začala pomalu vyrovnávat městu. Některé chyby a přehmaty při kolektivizaci se napravily, přebolely a lidé se věnovali své práci, výstavbě rodinných domů, vesnice zkrásněly a dostaly novou tvář.

Byli jsme na úrovni - hrdí, smělí, sečtělí, vzorně se starající o své rodiny a děti.

17.listopadu 1989 došlo v ČSSR k převratu

Moc ve státě uchopili chartisté a bývalí disidenti. V rámci Občanského fóra organizovali různé mítinky, na kterých květnatě líčili, jak nastane ráj na zemi. Odstraní se "stagnace" a v životní úrovni doženeme Francii za 5 let. (Ovšem jaká stagnace, když se vracející se kapitalismus a jeho reálná ekonomika nedosáhly donedávna ještě ani úrovně roku 1989!) Nikdo z řečníků tehdy ještě neodsuzoval socialismus a o kapitalismu se cudně mlčelo.

Ani občané, kteří cinkali klíči, nechtěli kapitalismus. I Václav Havel v tomto duchu mlžil, když říkal: "Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi. Byly to všechno lži, jak se brzy přesvědčíte." Ano přesvědčili jsme se, kdo vlastně lhal.

Prvním prezidentem po převratu se stal právě Václav Havel. Noviny The New Times přinesly senzační zprávu - USA poskytly svého času 400 000 dolarů (asi 12 mil. Kč) čs. poliltickým skupinám, které podporovaly v roce 1990 zvolení V. Havla prezidentem.

Prezident USA v jednom tajném projevu v roce 1995 řekl, že politika USA ve vztahu k Sovětskému svazu a jeho spojencům, zaměřená na odstranění jedné velmoci světa, je správná. "Ano, vynaložili jsme na to mnoho miliard dolarů, ale ty se nám vracejí zpět."

Zároveň nastolil tyto úkoly: Všemožně usilovat, aby se k moci nedostali komunisté, aby v parlamentním boji byly vytvořeny překážky pro levicové strany. Vytvoření režimů podobných našemu ve státech, které se odtrhly od Ruska. V ČR začala privatizace, která měla urychlit rozvoj národního hospodářství, zvýšit úroveň občanů. Stát si neponechal ziskové giganty ani rozhodující vliv v nich, jak je tomu v mnohých kapitalistických státech na západě. Jenže postsocialistické státy musí provést totální privatizaci, zbavit stát veškerého vlastnictví, aby nic nepřipomínalo socialismus. Dělá to i sociálnědemokratická vláda a důsledně realizuje "doporučení" Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Na to si vzpomeneme při splácení našich zahraničních dluhů a úvěrů. Doufejme, že nám vláda podrobně zúčtuje celý proces privatizace! Doufejme, že se bude zpovídat z chaosu, do kterého uvedla naši zem, do beznaděje více jak 500 000 nezaměstnaných, do stavu, kdy uvnitř společnosti nazrává budoucí sociální konflikt.

Kam jsme došli?

Za uplynulých 15 let získali obyvatelé zkušenosti s tím, jak vznikla, upevňovala se a fungovala společnost, ve které zisk je hlavním cílem veškeré činnosti a bohužel i hlavním měřítkem hodnocení člověka. Reálné výsledky hospodaření a jejich promítnutí do života řadového občana nepotvrdily popřevratové tvrzení, že soukromý vlastník je vždy lepší hospodář než stát, že trh vyřeší vše a že začlenění do EU přinese automaticky zvýšení životní úrovně českých občanů. Každé řešení současných ekonomických problémů, které si bude klást za cíl dlouhodobou udržitelnost mezilidských vztahů, bude muset být, i za existence kapitalistického systému, spojeno s obratem v dosavadní hospodářské politice a se změnami, které státu umožní soustředit zdroje ekonomiky na tvorbu nových zdrojů, uspokojujících potřeby miliónů spotřebitelů.

Celý náš další život a situaci v zemi můžeme do určité míry ovlivnit při nejbližších volbách. Zamysleme se!