logo Volby do Evropského parlamentu 2014 priority KSČM Krajská kandidátka za KSČM Ing. Esma Opravilová Kandidátní listina za KSČM ve volbách do Evropského parlamentu Plakáty kandidátů KSČM, priority KSČM, kandidáti

 

Kalendařík Ing. Esmy Opravilové Kontaktní kampaň Ing. Esmy Opravilové kandidátky č. 7 na kandidátce KSČM Kandidátka č. 7 za KSČM Ing. Esma Opravilová pro volby do Evropského parlamentu 2014 - formát PDF 3.2 MB Volební program KSČM

 


23. a 24. května 2014 Pozvání k volbám do Evropského parlamentu

 

Evropský parlamentArgumentace k volbám do Evropského parlamentu v roce 2014

 

 

Proč jít k volbám do Evropského parlamentu
V prvé řadě je třeba si uvědomit, že drtivá většina voličů rozhodla v referendu, které se konalo v roce 2004, o vstupu ČR do EU. Tento fakt je třeba respektovat, ale zároveň vnímat, že kritičnost občanů vůči EU se od té doby zvýšila. Evropskou unii nelze považovat za společenství, které vše vyřeší. Současná politika Evropské unie, respektive Evropské komise, nahrává spíše nadnárodním společnostem a finančním institucím. V souvislosti s problémy Řecka, Španělska, Portugalska, Itálie a dalších zemí se pak jeví jako problematické dodržování, vymáhání a sankcionování členských států eurozóny, které nedodržují tzv. Maastrichtská kritéria.
Maastrichtská kritéria (známa také jako konvergenční kritéria) jsou kritéria pro členské státy EU pro vstup do Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) a pro zavedení společné měny – eura. Čtyři hlavní kritéria jsou založena na článku 140(1) Smlouvy o fungování EU a jsou následující:

 

Cenová stabilita – průměrná roční inflace nesmí překročit o více než 1,5 p. b. průměrnou roční inflaci tří členských zemí s nejlepšími hodnotami inflace (to neznamená nutně 3 země s nejnižší inflací, ale spíše, i když to není nikde explicitně napsané, tři země s inflací nejblíže k inflačnímu cíli Evropské centrální banky. Tento cíl je definován jako hodnota inflace nižší, ale blízká 2 %).
Stabilita devizového kurzu – alespoň dva roky před vstupem do měnové unie by se kandidátská země měla zapojit do Evropského mechanismu směnných kurzů II a po tuto dobu by nemělo dojít k devalvaci.
Konvergence dlouhodobých úrokových sazeb – dlouhodobá nominální úroková míra nesmí přesahovat o více než 2 p. b. průměr tří zemí s nejlepšími výsledky týkajících se cenové stability.
Veřejné finance - výše hrubého veřejného dluhu – podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 % a deficit veřejného rozpočtu – podíl deficitu státního rozpočtu na HDP musí být menší než 3 %.

 

Ukazuje se, že členské země EU a především země již zmiňované eurozóny jsou zcela ve vleku Evropské centrální banky a zejména Mezinárodního měnového fondu. To je patrné především na přístupu ke krizí postiženým zemím, který lze označit za zcela nepřijatelný diktát způsobující drastické rozpočtové škrty, skokový nárůst nezaměstnanosti a obrovský růst chudoby. Spolu s touto ekonomickou politikou jdou v ruku v ruce často pro nás nesmyslné direktivy a nařízení.
To vše je potřeba změnit a kdo jiný může tuto politiku změnit než sám volič, a to nejen svým hlasování v národních parlamentech, ale především tím, že půjde volit do Evropského parlamentu. Málo občanů ČR si stále uvědomuje, že postupným přesouváním mnoha pravomocí z národních států na instituce EU a nadřazeností evropské legislativy nad domácí legislativou získává EU značné pravomoci a je třeba, aby občané nad tímto děním měli prostřednictvím svých volených zástupců kontrolu. Stejně tak je třeba změnit současný systém, kdy má stále velkou moc Evropské komise, tedy skupina úředníků, kteří nejsou nikým voleni. KSČM považuje za nutné zvýšit rozhodovací roli Evropského parlamentu tak, aby o dění v EU rozhodovali skutečně ti, kteří jsou voleni občany členských zemí EU a samozřejmě sami občané. K tomu je potřeba, aby všichni občané využili svého práva volit a volili ve volbách do Evropského parlamentu takové strany, které budou prosazovat systémovou změnu, budou obhajovat jejich skutečné zájmy a zabrání dalšímu zvyšování vlivu jak Evropské komise, tak i nadnárodních společností a finančních institucí. Je třeba, aby EU byla skutečně pro občany, pro pracující, a ne jen pro úzkou skupinu vyvolených. Evropský parlament potřebujeme, bez toho by v Evropě vládl koncern velmocí a naše názory by nebyly vůbec slyšet. Být k EU kritický neznamená být protievropský. KSČM dlouhodobě v Evropském parlamentu hájí nejen zájmy občanů ČR, ale neprivilegovaných občanů celé EU.

 

* * *

 

Demokratizací evropských institucí a respektováním svrchovanosti lidu, občanské spravedlnosti a budováním prostoru svobody a práva dosáhnout skutečně rovnoprávné unie občanů a států Evropy.
Být kritický vůči současnému fungování EU neznamená být protievropský. Občané vesměs oceňují volný pohyb zboží, osob i kapitálu. Nespokojeni jsou spíše s podobou společných pravidel. Naším cílem je přebudovat Evropu na základě solidarity a suverenity lidu. Učinit unijní pravidla méně byrokratická a účinnější k tomu, co občany EU nejvíce trápí. Instituce EU jsou odcizené lidem, místo mírové a humanitní Evropy občanů je EU vnímána jako Evropa elit, byrokracie a výdajových škrtů. K největším euroskeptikům patří právě ČR.
Ani Lisabonská smlouva z roku 2009 neodstranila handicap deficitu demokratické výstavby EU. Jde zejména o pravomoci Evropského parlamentu ve srovnání s Evropskou komisí, která příliš centralizuje moc a je vzdálená požadavkům Evropanů. Proto je na místě požadavek demokratizace evropských institucí, které umožní větší účast veřejnosti a jednotlivých zemí na koncipování a uskutečňování evropské politiky. Pozornost si žádá i podpora a vedení evropských občanských iniciativ.
EU by měla také aktivněji bránit sociálnímu dumpingu ze strany zemí, které založily svou strategii rozvoje konkurenceschopnosti na nedodržování a postupném omezování základních sociálních a pracovních práv. Je nutné více využít prostoru EU k obraně i dalšímu rozvoji sociálního státu. Nový model ekonomického rozvoje by měl sloužit životní úrovni lidu, a ne finančním trhům. Pokud má mít integrovaná Evropa také vlastní globální odpovědnost, tak s důrazem na hodnoty míru, spravedlnosti, solidarity, lidských práv a na dialog různých kultur a civilizací, bez návratů k recidivám studené války. Strážit hodnoty, které vzešly z evropské půdy, jako je úcta k lidské důstojnosti a osvícenecký racionalismus.

 

Posílit pravomoci Evropského parlamentu proti Evropské komisi, která příliš centralizuje moc a je vzdálená požadavkům obyvatel Evropy.
Evropský parlament je jedinou institucí Evropské unie, která je přímo volená lidem členských zemí. Nárůst jeho pravomocí od dob vzniku byl značný. Přesto dochází k jakémusi jeho vyprázdnění. Vzhledem ke komplikovanosti procesů uvnitř Unie a k nestandardnímu nastavení EP mu od voličů nedostává takové pozornosti, jakou by měl mít. Je to dáno především fenoménem demokratického deficitu. Evropský parlament má totiž na rozdíl od Evropské komise a Rady pouze omezené pravomoci, které jsou nedůstojné pro instituci přímo volenou občany EU. Navozují dojem, že tato instituce slouží jen jako kulisa k rozhodování, které se odehrává jinde, mimo demokraticky zvolené instituce. Evropský parlament postrádá jak legislativní pravomoci, tak i možnost přímo ovlivňovat složení Evropské komise, vyjma toho, že nyní poprvé bude moci přímo volit předsedu Evropské komise. O dění v EU tak rozhodují nikým nevolení byrokraté dosazení maximálně jednotlivými národními státy bez vyjádření vůle jejích občanů. Tento koncept odpovídá původnímu záměru EU, tedy tomu, že šlo o projekt evropských politických elit a nadnárodního kapitálu. Jedinou možností, jak tento stav změnit, je přednastavit systém fungování EU a dát Evropskému parlamentu větší pravomoci srovnatelné s pravomocemi národních parlamentů a omezit právě na tento úkor kompetence Evropské komise. Tím by došlo ke změně konceptu EU a k jeho většímu přiblížení občanům a jejich zájmům.

 

Podporovat organizaci evropských veřejných debat o důležitých problémech, které se dotýkají občanů EU, a vést lidové kampaně k alternativním návrhům.
Evropská občanská iniciativa je jednou z hlavních inovací obsažených v Lisabonské smlouvě. Jde o nástroj sloužící k posílení přímé demokracie v Evropské unii. Umožňuje požádat Evropskou komisi, aby navrhla legislativu, která spadá do některé z politik Unie. Komise má v EU exkluzivní právo zákonodárné iniciativy. Možnost evropské občanské iniciativy staví občany na tutéž úroveň, na které se nachází Evropský parlament a Rada Evropské unie, jež toto právo mají na základě čl. 225 a 241 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Aktivisté, kteří mají zájem iniciovat vznik nového evropského předpisu, musí nejprve založit tzv. občanský výbor, jehož členové musí pocházet alespoň ze čtvrtiny členských států a jenž je zodpovědný za registraci iniciativy u Evropské komise. Komise má před zaregistrováním předložené iniciativy dva měsíce na posouzení, zda dotyčná iniciativa splňuje základní podmínky. Následně mohou organizátoři přistoupit ke sbírání podpisů, pro něž je určena doba 12 měsíců. Podpisy mohou být sbírány na papírovém formuláři nebo prostřednictvím internetu. Pro úspěšné prosazení iniciativy je zapotřebí sesbírat alespoň 1 milion podpisů, přičemž počet podepsaných občanů musí alespoň ve čtvrtině členských států dosáhnout stanovený minimální počet. Minimální počty jsou pro jednotlivé členské státy stanoveny individuálně a odpovídají počtu členů Evropského parlamentu z daného státu vynásobenému 750. Pohybují se od 3750 podpisů pro Maltu do 74 250 pro Německo. Pro Českou republiku je minimální počet 16 500 podpisů.

 

EU musí aktivněji bránit sociálnímu dumpingu ze strany zemí, které založily svou strategii rozvoje konkurenceschopnosti na nedodržování základních lidských práv, včetně sociálních a pracovních práv.
EU by měla aktivněji bránit sociálnímu dumpingu ze strany zemí, které založily svou strategii rozvoje konkurenceschopnosti na nedodržování a postupném omezování základních sociálních a pracovních práv. Je třeba více využít prostor EU k obraně i dalšímu rozvoji sociálního státu. Nový model ekonomického rozvoje by měl sloužit životní úrovni lidu, a ne finančním trhům. Sociálního dumpingu využívají především firmy investující v nových členských zemích, protože nejen nízké daně, ale i slabé odbory a agenturní zaměstnávání jsou živnou půdou pro sociální dumping. Ale např. i v Belgii prudce roste sociální dumping. V roce 2011 registrovala Belgie 337 189 pracovníků vyslaných zaměstnavatelem na práci do zahraničí na přesně stanovenou dobu. V porovnání s rokem 2009 jich bylo o 120 000 více. Detašovaní zaměstnanci nepřispívají na belgické sociální pojištění. Dochází k propouštění belgických pracovníků, protože jim „importovaní“ zaměstnanci berou práci, kterou by jinak dělali sami. Firmy, které dodržují pravidla, bojují s konkurencí těch, kterým nedělá takový problém systém vysílání pracovníků využívat a zneužívat.

 

Zkrátit pracovní týden a pracovní dobu ve všech členských zemích.
KSČM je pro zkrácení pracovního týdne a pracovní doby, odmítá však krácení mezd. Je prokázáno, že členské země EU s kratším pracovním týdnem jsou produktivnější (mají vyšší produktivitu práce). Ve více než polovině evropských zemí pracují zaměstnanci méně než 40 hodin týdně, v Nizozemí pracují občané v průměru dokonce méně než 30 hodin (důvodem je časté využívání zkrácených pracovních úvazků). Zákonem stanovená týdenní pracovní doba je ve většině členských zemí Evropské unie 40 hodin, v některých zemích však činí pracovní doba podstatně méně (Francie 35 hodin, Dánsko 37 hodin, Belgie 38 hodin).

 

Přijmout alespoň minimální evropské standardy na poskytování zdravotnických služeb.
KSČM je pro to, aby Česká republika zvýšila své výdaje na zdravotnictví. Celkové výdaje na zdravotnictví zohledňují spotřebu zdravotnických výrobků a služeb, kapitálové investice do zdraví či preventivní programy. Rozdíly ve výdajích na zdravotnictví mají samozřejmě vliv na kvalitu a objem zdravotní péče, když je více peněz, je také kvalitnější zdravotnictví. V České republice dosahují výdaje na zdravotnictví 7,5 % HDP, což je osmá nejnižší hodnota z členských zemí Evropské unie.

 

Výdaje na zdravotnictví v zemích EU, v % HDP
Výdaje na zdravotnictví v zemích EU, v % HDP.

 

Požadavek na urychlené přistoupení všech států EU k plnění Barcelonské deklarace v oblasti předškolní výchovy (kapacity školek pro 30 % dětí do 3 let, a pro 90 % dětí od 3 let).
V Závěrech předsednictva ze zasedání Evropské rady konaného 15. a 16. března 2002 v Barceloně stojí: „Členské státy by měly odstranit překážky zapojení a úsilí ženské pracovní síly berouce v potaz požadavek na zařízení péče o děti a v souladu s národními systémy poskytování tak, aby do roku 2010 poskytly péči nejméně 90 % dětí věku mezi třemi roky a věkem povinné školní docházky a nejméně 33 % dětí mladších tří let. Z tohoto bodu je klíčový závazek vytvořit zejména dostatek míst v mateřských školách, aby 90 % dětí mělo garanci umístění." Vzhledem k současné situaci v mateřských školách, především v síti jeslí, je zřejmé, že tyto cíle Česká republika dlouhodobě neplní. Z tohoto důvodu je snahou KSČM v souladu s jejím volebním programem do PS PČR dosáhnout minimálně naplnění této deklarace.
Je však třeba upozornit na druhou část citace. Z nařízení nevyplývá, že 33 % dětí ve věku 1-3 roky bude nuceno nastoupit do jeslí. Jde jen o zajištění kapacity, aby mohly matky nastoupit dříve do práce. Cílem je zajištění kapacity pro případ potřeby, ne nařízení umístit každé třetí dítě mladší tří let do jeslí, jak tento bod vykládá pravice. Ta jej považuje za nařízení kolektivní výchovy a striktně ho odmítá.
Na deklaraci se odvolává i Usnesení Evropského parlamentu ze dne 3. února 2009 o nediskriminaci na základě pohlaví a mezigenerační solidaritě (2008/2118(INI)), bod 4. 4. připomíná členským státům jejich závazky dohodnuté na zasedání Evropské rady v Barceloně v roce 2002 a vyzývá je, aby stanovily podobné cíle, pokud jde o zařízení pro péči o starší a nemocné rodinné příslušníky.

 

Řešení ekonomických problémů, boj proti finanční a ekonomické krizi bez asociálních škrtů a se spravedlivým rozdělením odpovědnosti. Ekonomika sloužící zvýšení životní úrovně lidu a ne finančním trhům.
Právě tento bod do značné míry vystihuje koncept novéno ekonomického rozvoje. Současná politika jednotlivých národních států, ale i opatření navrhovaných Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou či Mezinárodním měnovým fondem je založena na politice škrtů, privatizace a propouštění. Hlavním ukazatelem se stává ekonomický růst založený na maximalizaci zisků národního i nadnárodního kapitálu, bohužel však na úkor většiny občanů jednotlivých členských zemí EU. Ztráty bank a další finančních institucí jsou tak sanovány všemi občany, místo aby byly finančně pokryty těmi, kteří je do těchto ztrát dostali (a kteří na rizikovém jednání bank či vlád léta vydělávali).
Nová ekonomická politika by naopak měla být založena na spravedlivém rozdělení odpovědnosti. Nový model rozvoje zajistí produktivní cíle promyšleným usměrňováním trhu, investicemi do klíčových výrobních sektorů včetně vědy a inovací a podporou koupěschopné poptávky. Stát by měl namísto škrtů naopak rozumně investovat s cílem zvýšení ekonomického růstu, snižování nezaměstnanosti a zvyšování ekonomické a sociální úrovně jeho obyvatel. Jeho cílem by nemělo být zbavovat se svého bohatství a prodávat ho do cizích rukou, ale naopak ho zhodnocovat ve prospěch všech. Dluhy by pak měli platit ti, kteří je způsobili, tedy nadnárodní kapitál a bankovní instituce.

 

Upravit Pakt stability tak, aby nebyl na úkor sociální stability a hospodářského rozvoje, prohloubení rozpočtové koordinace a disciplíny. Podpora konkurenceschopnosti EU nejen na unijní, ale i na národní úrovni.
Přesný název je Pakt stability a růstu (Stability and Growth Pact – SGP) a procedura nadměrného deficitu (Excessive Deficit Procedure – EDP). Zavazuje členské státy udržovat rozpočty ve střednědobém období blízko vyrovnaným, nebo v přebytku. To členským státům umožňuje počítat s cyklickými výkyvy při udržování deficitu veřejných financí pod hranicí 3 % HDP. Tento systém má svoji preventivní a varovnou složku. Prevence je založena na pravidelném dohledu a na systému předběžného varování, což umožňuje provést v případě potřeby nezbytné korekce. Členské státy předkládají své programy stability (země eurozóny), nebo konvergenční programy (země mimo eurozónu), ve kterých si stanovují střednědobé cíle a cestu k jejich dosažení. Programy jsou vyhodnocovány Evropskou komisí (EK). Toto vyhodnocení je podkladem pro stanovisko Rady, která monitoruje realizaci programů. V případě výrazné odchylky od programu předkládá Rada danému členskému státu doporučení, jak takový schodek během určité doby odstranit.
Od podzimu 2004 do cca poloviny roku 2005 proběhla revize Paktu stability růstu, jejímž výstupem byla novelizace příslušných nařízení Rady, resp. preventivní a represivní části Paktu. Lisabonská smlouva posílila pravomoci Evropské komise při implementaci SGP. Připravuje se novela prováděcích nařízení SGP (viz šest legislativních návrhů Evropské komise).
Současná doporučení Rady vedou často stejně jako doporučení MMF ke škrtům, snižování mezd a privatizaci, výsledkem bývá snižování sociální a ekonomické úrovně obyvatelstva a hospodářský pokles. Nová úprava Paktu stability a růstu by měla směřovat k tomu, aby naopak sledovala udržitelný rozvoj a růst ekonomiky, který by byl v ruku v ruce se zlepšováním ekonomické a sociální situace obyvatel.

 

Jednotný rámec finančního systému v Evropě, respektující rozpočtovou moc národních parlamentů, spravedlivé sladění národních daňových politik a omezující jak daňový dumping, tak daňové ráje. Zorganizovat evropský konvent o restrukturalizaci popř. vymazání veřejných dluhů.
Prezident Zeman a premiér Sobotka znovu otevřeli otázku ratifikace fiskálního paktu EU (Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v Hospodářské a měnové unii), který má zajistit lepší makroekonomickou kontrolu evropského hospodářského prostoru oproti nefunkčnímu Paktu stability přijatému v roce 1997 a při absenci společné hospodářské politiky, která by mohla řešit různé asymetrické šoky v evropském hospodářském prostoru v zájmu konvergence ekonomické úrovně členských zemí.
Fiskální pakt projednal summit EU v prosinci 2011 a v roce 2012 proběhla v Evropě jeho ratifikace. Soustřeďuje se na akutní otázku finanční stability a dluhové brzdy. Zvyšuje vymahatelnost kritérií zadlužování a nastoluje tomu odpovídající nové rozhodovací procedury. Zvýšený fiskální dohled EU je už také zakotven v sekundární legislativě EU (tzv. six pack measures) a její dodržování politicky souvisí i s podmínkou čerpání eurofondů.
Ačkoli není patrně třeba zpochybňovat určitou fiskální disciplínu, je třeba si říci, jakým způsobem by měla být dosažena, aby se neprohloubila strukturální nerovnováha a nepodvázal budoucí rozvoj. Fiskální pakt je závazný pouze pro státy eurozóny, u ostatních zemí EU k němu dobrovolně přistoupilo Dánsko či Bulharsko. Švédsko nebo Polsko se rozhodlo do doby přijetí eura nepřijmout závaznost fiskální části paktu (hlava IV.). To nyní plánuje i naše vláda. Zcela mimo pakt zůstává Velká Britanie.
Předchozí politická reprezentace ČR evropskou fiskální brzdu odmítala jako krok k fiskální unii. Kritika zleva neakcentuje strach z prohlubování evropské integrace, nemusí jít o rezignaci na vlastní fiskální suverenitu, ale o lepší koordinaci a kontrolu národních rozpočtů (federalismus není unitární centralismus). Nejde o vznik fiskální unie, kde by Brusel místo nás zcela určoval daně a výdaje. Takový krok bychom museli rozhodovat v referendu. Jde spíš o makroekonomickou racionalitu pravidel (ta jsou v české verzi ještě tvrdší). Z tohoto pohledu je fiskální pakt EU řešení měkčí, ale také polovičaté, nekomplexní.
Podvázat veřejné výdaje v nesprávnou dobu by mohlo znamenat prohloubit recesi, to je i důvod proč mají nejednotný přístup k evropskému fiskálnímu paktu různé odborové organizace. ČMKOS se spíš přimlouvá za přijetí nové fiskální smlouvy, a to z důvodů významu naší účasti na hospodářské integraci, Evropská odborová centrála (ETUC) je kritičtější, i když už vychází z toho, že pakt je ve většině zemí ratifikován. Obává se, že slabý růst bude mít negativní dopady na zaměstnanost.
Pokud se ČR v principu hlásí k posílení dluhové brzdy, měla by na možnost podpory růstu myslet. Tady je klíčová formulace závazku strukturálního schodku (viz čl. 3 hlava III. paktu). Je otázkou, zda nastavení tohoto parametru (0,5 % nominálního HDP v tržních cenách), není příliš úzký koridor pro potřebnou pružnost paktu v reakci na cyklickou adaptaci či provedení strukturálních reforem. Pravidla pro fiskální uvolnění znamenají, že vedle brzdového pedálu by byl k dispozici i pedál plynový. Pokud vláda navrhne ratifikaci fiskálního paktu EU kromě hlavy III., tak padají i výhrady provést ratifikaci v obou komorách Parlamentu ČR prostou většinou, protože nepůjde o změnu ústavnosti a primérního evropského práva. Půjde jen o symbolický akt. Problému se tím ale nezbavíme, protože s termínem přijetí eura se k nám znovu vrátí. Do té doby by bylo dobré, aby si i EU s členskými státy výhrady k nekomplexnosti fiskálního paktu společně vyříkala.
Mělo by také dojít k diferenciaci ve struktuře daňového břemene. Sem patří zavedení tzv. Tobinovy daně, tj. zdanění spekulačních přesunů kapitálu bez další zátěže klientů bankovních ústavů. Nově je navrhovaná daň ze zisku finančních institucí, kromě toho ještě existuje daň z bankovního majetku (Německo, Švédsko).

 

Vytvoření veřejného bankovnictví jak na národní, tak i evropské úrovni – podpořit evropskou iniciativu pro založení Evropské veřejné banky společenského rozvoje.
KSČM dlouhodobě navrhuje ve svých koncepčních a programových materiálech, včetně volebního programu pro předčasné volby do PS PČR v roce 2013, vytvoření veřejné komerční banky bez poplatků, se zaručeným zhodnocením vkladů a dostupnou úrokovou mírou na poskytované úvěry. Domníváme se, že banky na podobném principu by měly být zřízeny v každé z členských zemí EU.
Na celoevropské úrovni přišla s občanskou iniciativou za Evropskou veřejnou banku strana Evropské levice. Její iniciativa však byla nedávno zamítnuta právě Evropskou komisí. I přesto by mělo být naší snahou o vznik takové banky i nadále usilovat. Evropská veřejná banka by měla být banka, jejímž úkolem by na rozdíl od soukromých bank, které spekulují místo toho, aby investovaly do reálné ekonomiky, bylo financovat veřejné služby a průmyslové inovace, které berou ohled na životní prostředí a práva pracujících. Cílem bylo zapojení občanů jako cesta z krize. Prostředkem pro tento cíl byla velká kampaň spojená se sběrem jednoho milionu podpisů občanů EU. Důvody pro zamítnutí iniciativy uvedla Evropská komise následující: „Komise shledala, že ve smlouvách není žádný právní základ, který by umožnil návrh právního aktu zakládajícího takovou instituci."
Z takovéto blokády Evropské komise si můžeme vzít ponaučení ve dvou věcech. Tou první je zjištění, že „svatá" dogmata, která vedou rozhodování EU a která každý den tlačí občany EU o kousek blíž k okraji propasti, brání inovačním návrhům, které mohou sloužit lidem. Nové nastavení cílů EU je dnes nezbytnější než kdy jindy, aby bylo možné nalézt řešení krize. Tou druhou je skutečnost, že je nutné prosadit právo občanů podílet se na rozhodování EU, které stále chybí.

 

Jednotný a veřejný evropský dohled pro všech 8 000 bank. Kontrola obchodů s finančními deriváty, odděleného investičního bankovnictví a prevence nevyváženosti z důvodu nedostatku kapitálu bank a jejich dopadu do národních ekonomik.
S prohlubováním evropské integrace s ohledem na rozvoj finančních trhů, nárůst přeshraničních finančních toků a v reakci na finanční krizi se formuje v EU bankovní unie. Integrace regulace finančních trhů (zejména při obchodování s hybridními finančními nástroji a s finančními nástroji, které přenášejí rizika) a integrace bankovního dohledu jsou jedním z jejích pilířů. EU by především po zkušenostech z období ekonomické krize měla zvýšit svůj dohled nad jednotlivými evropskými bankami. Tento dohled, který by vykonával jednotný veřejný regulátor, by měl být transparentní.
Integrace přináší jak řadu pozitivních efektů, tak má i své náklady a rizika. Předpokládá vysoký stupeň implementace uznávaných mezinárodních standardů finanční regulace a dohledu. A to včetně otázek vztahu pravomocí státu a pravomocí přenesených na úroveň EU v důležité oblasti trhu finančních služeb. Jde o to, aby byla nastavena přesná pravidla, která by regulovala přesun kapitálu a kontrolovala jednotlivé obchody s finančními deriváty nejen mezi jednotlivými dcerami, ale i pobočkami bankovních institucí. Regulátor by měl mít rovněž dohled nad finančním zdravím jednotlivých bank.
Jiná je situace u členů měnové unie a jiná u nečlenů, kteří mají právo výběru systému dohledu. V roce 2009 byl vytvořen Evropský systém orgánů dohledu nad finančním trhem (European System of Financial Supervisors, dále jen „ESFS") skládajícího se ze 3 celoevropských orgánů dohledu – pro bankovnictví, pro cenné papíry a pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění. Dále tato zpráva navrhla zřízení Evropské rady pro systémová rizika.
Vznikla dvoupilířová struktura dohledových orgánů v rámci celé EU. Prvním pilířem je zajišťovaný dohled na makroúrovni prováděný Evropskou radou pro systémová rizika (European Systemic Risk Board, tedy„ESRB“), druhým pilířem je dohled na mikroúrovni prováděný národními orgány a třemi celoevropskými orgány pro banky, cenné papíry a trhy, pojišťovny a penzijní fondy.
ČR vyjednala, aby fungování jednotného bankovního dohledu ze strany EU nemohlo ohrozit dohledové pravomoci a stabilitu českého finančního sektoru. Týká se to i hlasování v tak zvaném Evropském bankovním úřadu (European Banking Authority, tedy EBA), který od roku 2011 určuje bankovní agendu dohledu na mikroúrovni. V EBA se vytváří jednotná pravidla pro banky platné v celé Evropské unii. Znamená to, že rozhodnutí úřadu bude muset schválit jak většina zemí eurozóny, tak většina zemí, které eurem neplatí.
Výsledkem je, že národním orgánům zůstala pravomoc dohlížet na každodenní fungování domácích finančních trhů (disponují právní subjektivitou, strukturálně spadají v rámci odpovědnosti pod Evropský parlament a Evropskou radu). Nadnárodní dohled by měl zasáhnout až v případě, že nastane „naléhavá situace“. S ohledem na příhraniční pohyb peněz je důležitá struktura sektoru (zda jde o dceřinky, a nebo pobočky zahraničních centrál).

 

V rámci evropské energetické politiky zajistit pro Evropu bezpečný a dlouhodobý přísun energií a zároveň řešit udržitelným a věcným způsobem problémy klimatických změn.
Spolehlivost dodávek energie je cílem národních energetických strategií. Riziková analýza pak vytváří nástroje k omezení nebo překlenutí důsledků krizových jevů. Růst a kolísání cen paliv a energie, zejména v několika posledních letech, ohrožuje hospodářskou i politickou stabilitu téměř všech států, ekonomiku podniků i jistoty občanů.
Za priority v oblasti ekonomicky, ekologicky i sociálně udržitelné výroby a spotřeby energie je nutné prosazovat úspory při výrobě a spotřebě energie, v jejich materiálové a dopravní náročnosti; zvýšení podílu bezpečné jaderné energetiky, podporovat vývoj její nové generace a zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů. Přitom je potřeba prosazovat omezování spalování fosilních paliv s perspektivou jejich budoucího využití v chemickém průmyslu. Tato opatření umožní Evropě snižovat její energetickou závislost a zaručí její energetickou bezpečnost.

 

Ve Společné zemědělské politice EU (CAP) sblížit subvenční politiku, přímé platby musí jít na zemědělskou činnost. Odmítnout limity přímých plateb, které znevýhodňují státy s většími průměrnými hospodářskými jednotkami. Zásadně odmítnout odbourávání II. pilíře zaměřeného na tvorbu krajiny.
Společná zemědělská politika (SZP), která představuje jednu z nejstarších z 24 politik Evropského společenství, byla v zárodku ustanovena dne 25. července 1958 Římskou smlouvou. Fungovat začala však až od roku 1962.
V průběhu existence SZP došlo k několika jejím reformám, a to v letech 1968 (tzv. Mansholtův plán), 1992 (tzv. McSharryho reforma), 1997 (Agenda 2000), 2003 (nová SZP). Tato reforma zcela mění způsob podpory zemědělců – mohou produkovat to, co potřebuje trh, podpory jsou vypláceny nezávisle na produkci, podporovány jsou programy zaměřené na ekologii, dobré zacházení se zvířaty a kvalitu výroby. Hlavní zásady nové zemědělské politiky jsou: respektování standardů na úrovni firmy, které se týkají ochrany životního prostředí, kvality a bezpečnosti potravin, welfare zvířat a dobré zemědělské praxe, zemědělský poradenský systém, jednotné platby na farmu, odstranění vazby podpor na zemědělskou produkci, vyjmutí půdy z produkce, modulace, finanční disciplína a venkovský rozvoj. Dále byly přijaty zásady u konkrétních zemědělských komodit, a to u obilovin (kromě obecných zásad ještě zvláštní zásady pro tvrdou pšenici, žito a rýži), bílkovinných krmiv, škrobu, sušené píce, ořechů a mléčných výrobků. Razantní opaření také vyžadoval trh s hovězím masem, který byl silně otřesen krizí v souvislosti s vypuknutím nemoci BSE (1996, 1999).
Budoucí SZP (2014 – 2020) nebude dle Evropské komise jen politikou, která se zabývá pouze malou, i když zásadní částí ekonomiky EU, ale také politikou strategického významu pro zabezpečení potravin, pro životní prostředí a územní rovnováhu. V tom spočívá přidaná hodnota skutečné společné zemědělské politiky, která co nejúčinněji využívá omezených rozpočtových zdrojů a v celé EU zachovává udržitelné zemědělství. SZP pro nové sedmileté období navazuje na to, co zde v tomto směru existovalo. Na prvním místě to, že podpory zemědělcům zůstanou i nadále významným zdrojem jejich příjmů.

 

Pokračovat v důrazném prosazování ochrany spotřebitelů, nadále rozvíjet efektivnost systému RAPEX (systém včasného varování).
RAPEX (Rapid Exchange of Information System - Systém rychlé výměny informací) je systém včasné výstrahy pro případ nebezpečného zboží na trhu EU. Zaměřuje se výhradně na nepotravinářské zboží a spolu se systémem RASFF (Rapid Alert System for Food and Feed - Systém rychlého varování pro potraviny a krmiva) tvoří důležité nástroje EU vyvinuté na ochranu spotřebitelů. V České republice za systém RAPEX zodpovídá Ministerstvo průmyslu a obchodu. Kromě potravin a krmiv do působnosti RAPEXu nespadají ani výrobky farmaceutického průmyslu. V případě RAPEXu Komise každý týden publikuje seznam produktů představujících závažné riziko, jak je oznámily příslušné úřady členských států. V záznamu se uvádějí informace o výrobě, riziko, jaké představují, a dále kroky přijaté v zemi, z níž pochází hlášení. Komise vydává seznam dalších států, na jejichž trzích se daný výrobek vyskytl, a kroky, které tyto státy přijaly. Od roku 2013 Komise zveřejňuje i upozornění na výrobky, které představují méně závažnou hrozbu.

 

Regulovat mezinárodní migraci ze zemí mimo EU koncepčně a s ohledem na dodržování lidských práv. Efektivní azylové řízení, rozlišit azylanty od tzv. sociální turistiky a postihovat nelegální migraci a důsledně se jí bránit.
Význam otázky imigrace vzrůstá s tím, jak počet migrantů roste a jak se ČR mění z čistě tranzitní země na zemi cílovou. Česká republika si z mnoha důvodů nemůže dovolit uzavřít své národní hranice vůči zahraniční imigraci. Stav, který existuje, však vyžaduje rychlé řešení v oblasti sociálních opatření, která urychlí proces integrace imigrantů do české společnosti. Řízená imigrace může vést k demografickému, kulturnímu a sociálně-ekonomickému obohacení domácí společnosti. KSČM spatřuje hlavní prioritu v nutnosti dlouhodobě modelovat a formovat optimální strukturu obyvatelstva žijícího na území ČR tak, aby objektivně se rozvíjející a zesilující proces migrace v rámci globálního světa byl pro většinovou společnost co nejšetrnější. Aby se udržovaly příznivé podmínky určité kulturní integrace v rámci nutně nastupující multikulturní společnosti, aby se udržovalo příznivé sociální prostředí bez drásavých konfliktů, řešily se demografické problémy, nevznikaly izolované, ze společnosti vyloučené a radikalizující se ostrovy a ghetta a aby se uchoval pluralitní a otevřený demokratický politický systém a potřebná komunikace mezi všemi skupinami obyvatel. K solidárnímu uvažování levice přitom patří i odpor k diskriminaci cizinců a etnických menšin. Odpor vůči projevům kulturní nesnášenlivosti nikdy nemůže být na okraji našeho programu.
Xenofobie narůstá většinou tam, kde se problémy přistěhovalectví neřeší a kde mají zároveň závažné sociální problémy i domácí obyvatelé. Multietnický charakter a přelévání obyvatelstva narůstají i v středoevropském prostoru. Proto je potřebné se i v ČR věnovat tomuto tématu a nedovolit zneužívat ho krajní pravicí či populisty. KSČM je pro solidární a věcné řešení. Tedy regulovat mezinárodní migraci ze zemí mimo EU koncepčně a s ohledem na dodržování lidských práv, ekonomické a sociální migraci pak zabraňovat konkrétně cílenou rozvojovou pomocí. Chceme efektivní azylové řízení, vízovou politiku odpovídající evropským standardům ochrany zájmu státu. Z hlediska bezpečnosti je důležitá striktní kontrola nelegální migrace a nekontrolovatelného pohybu cizinců páchajících trestnou činnost. Migrantům ze zemí mimo EU pak přidělovat pracovní povolení v rozsahu, který jsme schopni pojmout a v profesích, které jsou přínosem. Sociální kořeny xenofobie však lze efektivně překonat pouze odstraňováním nezaměstnanosti domácího obyvatelstva.
K nelegální migraci. Česká republika se v současné době nachází v situaci, kdy na jejím území po ztrátě zaměstnání zůstává značná část zahraničních pracovníků (řada z nich je k tomu nucena těžkým zadlužením vůči organizátorům). Zadlužení v zemi původu představuje zásadní problém pro téměř všechny dočasně či trvale propuštěné cizince a způsobuje téměř existenční závislost na setrvání v České republice. V oblasti dopadů na bezpečnostní situaci v České republice lze vycházet z následujícího: Nelze předpokládat, že cizinci, kteří přišli o možnost legálního pracovního výdělku, se budou automaticky vracet do svých domovských zemí. Zejména u některých státních příslušností bude s ohledem na vysoké zadlužení v zemi původu jejich snahou nadále setrvat na území České republiky. Jejich sociální situace bude značně neutěšená a tyto osoby se budou pohybovat na hranici legality a pod hranicí chudoby. Část těchto osob začne migrovat do dalších zemí Evropské unie. Převážná většina (70 až 80 %) těchto osob se bude snažit o zajištění legálního pobytu na území České republiky jiným způsobem, protiprávní snahy spojené s obcházením imigrační legislativy nevyjímaje. Řada z těchto osob bude vržena na nelegální trh práce, což v případě propouštění českých občanů z práce a jejich nahrazováním nelegálně zaměstnávanými cizinci může vyvolat sociální a národnostní napětí, včetně zvýšení xenofobních a rasistických nálad mezi obyvatelstvem regionů výrazně postižených nezaměstnaností. Určitá část (10 až 15 %) těchto osob bude absorbována zločineckým prostředím, což povede k novému dělení sfér vlivu zločineckých organizací působících na území České republiky a k nárůstu trestné činnosti. Je proto nezbytné najít způsob, jakým vyřešit stabilizaci propuštěných zahraničních pracovníků, aby se nestali součástí kriminálních struktur, a v případě těch, kteří jsou pro český legální trh práce neperspektivní, urychleně vytvořit podmínky pro jejich návrat do země původu. Situaci nijak neusnadňuje, ale naopak ji pro stát činí náročnější, neodpovědný přístup některých agentur práce, které zahraniční pracovníky do České republiky dovezly a bez ohledu na současnou situaci stále dovážejí. Přestože tyto subjekty inkasují vysoké zisky za zprostředkování zaměstnání (v podobě plateb jak od zahraničních pracovníků samotných, tak i od podniků, které si je objednaly), nevzniká jim příchodem cizince na území a zejména jeho propuštěním žádná odpovědnost ani povinnost podílet se na řešení případných důsledků.

 

Migrantům ze zemí mimo EU přidělovat pracovní povolení v rozsahu, který jsme schopni pojmout, a v profesích, které jsou přínosem. Účinná kontrola tzv. práce na černo. Stanovit jasná pravidla pro čerpání zdravotního a sociálního pojištění legálními migranty.
Základní role českého státu by v tomto směru měla být zřejmá. Vytvořit podmínky, které zaručují rovný přístup migrantů na český pracovní trh. Teprve pak je možné částečně předcházet zneužití migrantů. V důsledku toho migranti nebudou velkou konkurencí pro místní a naopak budou pro společnost výrazným přínosem. Rovná práva a povinnosti jsou také jednou z podmínek úspěšné integrace. Novela zákona o pobytu cizinců by měla znemožnit „vysávání" solidárního systému, ale také zajistit, aby nedocházelo k diskriminaci určité skupiny lidí. Migranti ze zemí mimo EU, kteří v ČR pracují a dosud nemají trvalý pobyt, jsou v oblasti sociálních práv již mnoho let státem diskriminováni. Tito cizinci, stejně jako všichni ostatní zaměstnanci, mají povinnost odvádět pojistné na sociální pojištění, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a též pojistné na veřejné zdravotní pojištění. České zákony ovšem jejich sociální práva omezují, takže pokud tito cizinci ztratí práci, mimo jiné nemohou vstoupit do evidence uchazečů o zaměstnání a nemohou pobírat podporu v nezaměstnanosti a přestávají být účastníky veřejného zdravotního pojištění. KSČM také považuje za nutné stanovení efektivnější kontroly práce načerno, která patří k povinnostem pracovníků příslušných úřadů a mnohdy je vykonávána nedostatečně.

 

Za nepolitické působení humanitárních misí a humanitárních organizací.
Humanitární pomoc musí být zcela apolitická. Je nezbytné ukončit praxi, kdy některé nevládní organizace typu Člověk v tísni apod. dostávají podporu od ministerstva zahraničních věcí, přestože se jejich poslání ne vždy slučuje se zájmem ČR nevměšovat se do vnitřních záležitostí dané země a jejich činnost překračuje hranici skutečné pomoci.
EU musí využít svého postavení ve světě a svým příkladem propagovat celosvětový mír. Započetím evropského integračního procesu se dřívější časté ozbrojené konflikty mezi evropskými státy přesunuly výhradně do politické roviny. Tuto zkušenost může EU prezentovat. Představitelé EU by se měli angažovat jako vyjednavači mírových iniciativ, a to nejen ve vleklých regionálních konfliktech. EU se musí zasadit o přísné dodržování principů mezinárodního práva a Charty OSN.

 

Omezit pravomoci Vysokého představitele pro zahraniční věci v prezentaci tzv. společné zahraniční politiky EU.
Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (dále jen vysoký představitel), lidově též ministr zahraničních věcí EU, prezentuje postoje EU k tématům zahraniční politiky v oblastech dohodnutých členskými státy. Z titulu své funkce je místopředsedou Evropské komise a účastní se též jednání Evropské rady. Vysoký představitel koordinuje Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU (SZBP/CFSP) a Společnou bezpečnostní a obrannou politiku (SBOP/CSDP), která je součástí SZBP. Od roku 2009, kdy tato funkce vznikla, je vysokou představitelkou Catherine Ashton.
V závěrech VI. sjezdu i v dalších dokumentech KSČM je vyjádřeno kritické a odmítavé stanovisko k současné podobě EU, k ratifikaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu, mj. k části o společné zahraniční a bezpečnostní politice EU (SZBP), která v současné době může vést k militarizaci nejen členských států a Evropské unie, ale i mezinárodních vztahů v globálním měřítku. Svědčí o tom především to, že všechny oblasti činnosti EU jsou v zákládajících dokumentech upraveny konkrétně a často až do neuvěřitelných podrobností. Naproti tomu kapitoly o SZBP se omezují na obecné floskule umožňující široký, „flexibilní" výklad. Ve vztahu k mezinárodnímu právu je „euroústava" v kapitolách věnovaných SZBP krajně nekonkrétní, včetně všeobecné formulace o dodržování zásad Charty OSN. Zcela se obchází výlučná pravomoc Rady bezpečnosti OSN při ohrožení nebo porušení mezinárodního míru a bezpečnosti. Naprosto formální je zmínka o úloze a možnostech OBSE v otázkách míru a bezpečnosti v Evropě. O to konkrétnější jsou však podobná ustanovení „euroústavy", jejichž smyslem je „legitimizovat" vměšování a mocenské zásahy do vnitřních záležitostí států mimo rámec, ale i uvnitř EU. Týkají se v podstatě všech situací, v nichž by se moc kapitálu mohla ocitnout v nesnázích a musela čelit tlaku odpůrců.
V oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky se schválená strategická koncepce EU (2003) i „euroústava" plně přizpůsobují a podřizují strategickým koncepcím USA a NATO. Podle koncepce EU je tradiční pojetí sebeobrany vlastního území proti ozbrojené agresi překonané. V éře globalizace „vzdálené hrozby mohou být neméně znepokojivé, než ty nablízku", takže „první linie obrany často bude v zahraničí". Mezi „hrozbami, výzvami a riziky" jsou uváděny i výlučně vnitřní problémy jednotlivých zemí jako selhání státu, sociální neklid, ohrožení sociálního řádu, občanské konflikty, organizovaný zločin a řada dalších, jež údajně mohou ohrozit bezpečnost EU a mají ospravedlňovat její vměšování, včetně použití ozbrojené síly.
Zahrnutí SZBP mezi nejdůležitější cíle a úkoly EU představuje jeden z nejdůležitějších kroků k realizaci záměru na formování EU jako velmoci způsobilé nejen s ohledem na počet obyvatel a hospodářský potenciál, ale především na politickou váhu opřenou o „věrohodnou" vojenskou sílu prosazovat v globálním měřítku své cíle a zájmy. Praktická politika však rovný podíl států na formulování takové společné evropské politiky nezajišťují.
Rozhodování o otázkách vnějších vztahů a SZBP je plně vyhrazeno Evropské radě, případně Radě a Komisi EU a z jejich pověření vysokému zmocněnci pro zahraniční a bezpečnostní politiku, resp. ministru zahraničních věcí EU, jemuž jsou svěřeny rozsáhlé pravomoci. Evropský parlament je z rozhodování o záležitostech SZBP prakticky vyřazen. Je pouze k některým otázkám konzultován a periodicky informován. O úloze parlamentů a ústavních orgánů členských států v oblasti SZBP se tyto smlouvy nezmiňují. Přitom se však členské státy zavazují SZBP, jež se vztahuje „na všechny oblasti zahraniční politiky a  všechny otázky týkající se bezpečnosti", aktivně a bezvýhradně podporovat. Zavazují se tak plnit něco, co ještě není ani rámcově vymezeno. Odstranění tzv. „deficitu demokracie" v činnosti EU, kterou oprávněně kritizuje nejen KSČM, a konkrétní stanovení široce přijatelného demokratického a na mírovou spolupráci zaměřeného přístupu v oblasti SZBP vyžaduje rozsáhlou diskusi v unijních institucích i v členských státech o námětech na vymezení programových zásad, hlavních směrů a kroků. Široce akceptovatelná konečná podoba dokumentu, jímž by se SZBP řídila, musí absorbovat co nejvíce podnětů z takové diskuse.

 

Podporovat poctivý a spravedlivý obchod se světem - odložit rozhodnutí o velkém transatlantickém trhu s USA, upřednostnit jednání v rámci WTO a bilaterální smlouvy o volném obchodu.
Dohoda o obchodu a investicích mezi EU a USA začala vznikat po summitu EU-USA 28. 11. 2011. Celkový objem dvoustranných investic tehdy přesáhl 2,394 bilionu eur, přičemž podle zprávy Evropského parlamentu vzájemný obchod se zbožím a službami v průměrné hodnotě téměř 2 mld. eur denně zajišťuje v  obou ekonomikách miliony pracovních míst. EU si od uzavření dohody slibuje hospodářský zisk ve výši 119,2 miliard eur ročně a navýšení vývozu EU do USA o 28 % a celkového vývozu z EU o 6 %. USA však dlouhodobě využívají EU jako prostoru k prosazování svých zájmů. KSČM není proti volnému obchodu, zde však hrozí asymetrie postavení USA a EU. Dojde-li k takové dohodě o obchodu a investicích mezi EU a USA, lze oprávněně očekávat, že Spojené státy americké ovládnou evropskou ekonomiku, a je otázkou, zda bude Evropa schopná konkurovat na americkém trhu, zejm. zavedeným asijským „tygrům".

 

Chránit hodnoty, které vzešly z evropské půdy, jako projev úcty k lidské důstojnosti a racionální péči o základy, na nichž stojí evropská společnost.
KSČM jako autentická levicová strana vychází z hlubokých evropských humanistických tradic, které vycházejí již z ideálů Velké francouzské revoluce, vyjádřených hesly Volnost, Rovnost, Bratrství.
Volností rozumíme maximální svobodu jedince, který ale svým jednáním neomezuje svobodu ostatních. Rovností myslíme princip, dle kterého si jsou všichni lidé ve svých právech rovni. Bratrství pro levici představuje ideje humanismu, tedy uznání hodnoty každého lidského života a vzájemnou solidaritu všech lidí. Z principu tak levice odmítá jakoukoliv diskriminaci z jakýchkoliv důvodů - např. rasových, náboženských, politických, genderových…
Proto KSČM prosazuje maximální rovnost a spravedlnost ve společnosti s úctou ke každému jedinci jakožto plnohodnotné součásti humánní společnosti, což považuje za základ hodnot, na kterých by měla stát evropská společnost.

 

Omezování plýtvání a umělého konzumu při posunu k nemateriálním, duchovním hodnotám života.
Po celou dobu své existence levice hájila a prosazovala lidská a sociální práva, která byla člověku odnepaměti upírána. Vlivem rozvoje průmyslu a dalších technologií, však také došlo k převratným změnám, významně měnících životní prostředí, tím vznikla i nová celosvětová rizika. Jde např. o hrozbu vyčerpání neobnovitelných zdrojů, přečerpání obnovitelných zdrojů, znečištění vody, půdy a ovzduší, nedostatek potravin či pitné vody, zdravotní rizika, kolaps globálních ekosystémů (jako důsledek klimatických změn a ztráty biodiverzity).
Tato nová rizika plynoucí z civilizačního rozvoje dnes mohou lidstvo (vč. dosažené kvality života) existenčně ohrozit. Proto je potřeba prosazovat dle názoru KSČM princip udržitelného života. Podstatou udržitelného života je uspokojování současných potřeb člověka, ovšem bez ohrožení možnosti uspokojovat potřeby budoucích generací. Dosažení tohoto stavu není jednoduché, už jen proto, že se jedná o nepřetržitou snahu o vyvážení a integraci tří složek – sociální prosperity, ekonomické prosperity a ochrany životního prostředí.
V současné době žijeme v konzumní společnosti, která je poháněna čím dál větší spotřebou v podobě nadměrného hromadění hmotných i nehmotných statků. Tato narůstající spotřeba v důsledku globalizace konzumní společnosti je největší slabinou konceptu udržitelného života. Z toho důvodu je pro úspěšnou realizaci konceptu udržitelného života nutná změna hodnot. Bez kulturní proměny spojené s proměnou hodnot usměrňujících jednání jednotlivců, institucí a celých společenství ke snížení zátěže na životní prostředí nedojde. Principem kulturní proměny není snižování životního standardu společnosti, ale posun od materiálních hodnot k post-materiálním - od radosti z hromadění majetku k radosti ze života. Stěžejní se proto stává orientace na seberealizaci člověka a mezilidské vztahy. Je nutné posilovat lidskou sounáležitost, solidaritu, spolupráci a mít respekt a pochopení pro jiné kultury.

 

Omezit možnosti manipulace a násilí radikální demokratizací, otevřením nových sfér emancipace a rozvoje občanské společnosti.
Součástí kulturní proměny je i pěstování kritického myšlení ve společnosti, neodmyslitelně spjatého se svobodou projevu, a z něj vyplývající aktivní občanství. Aktivní občanství je jednou z možností rozvoje občanské společnosti, který KSČM podporuje. Důvodem je stávající nedostatečná míra demokracie, kterou představuje zkorumpovaný zastupitelský systém, v jehož rámci působí dnes již často zkorumpované politické strany, odtržené od reality všedního dne, které prosazují zájmy privilegovaných elit.
KSČM je proto pro rozšiřování demokracie, ke kterému může docházet zejména dvěma způsoby - zaváděním demokracie přímé (zejména formou občanských referend) a zvyšováním role občanské společnosti ve veřejné sféře. Jde tak o změnu konceptu správy věcí veřejných - od centrální vlády a řízení v hierarchické struktuře státní správy k šířeji pojatému vládnutí se zapojením dalších aktérů. Dalšími aktéry mohou být např. samospráva, nevládní organizace, odbory, zájmové spolky, občanská sdružení, místní komunity apod.

 

Podporovat nové, vůči přírodě šetrné zelené technologie a restrukturalizovat ekonomiku při zásadním omezování plýtvání
Neopominutelnou oblastí je i ekonomika, která potřebuje restrukturalizovat směrem k udržitelné ekonomice, zejména zásadním omezením plýtvání a zaváděním nových technologií, šetrných vůči životnímu prostředí. Cílem je inovační, konkurenceschopná, ekologická ekonomika, která není v rozporu s kvalitou života jedince a která zajistí plnou zaměstnanost.
Mezi opatření vedoucí směrem k udržitelnému ekonomickému systému patří mj. oddělení hospodářského růstu od zhoršování životního prostředí, například vytvořením pobídek pro dlouhodobé investice, jež jsou v souladu s principy udržitelného rozvoje; snížení celkového využívání neobnovitelných přírodních zdrojů, využívání obnovitelných přírodních zdrojů v rozsahu, který nepřesahuje jejich schopnost regenerace; podpora udržitelné spotřeby a výroby, zahrnující sociální a environmentální náklady do cen zboží a služeb; vyrovnávání selhání trhu.

 

Dlouhodobě prosazovat skutečně zásadní a komplexní proměnu společenských poměrů, a vytvořit tak reálné podmínky pro svobodný a plnohodnotný život každého člověka.
KSČM vnímá realitu dnešní světa, který již není bipolární ani unipolární, nýbrž multipolární, a proto je pro úspěšné přežití Evropy v 21. století její integrace nezbytnou podmínkou. Z těchto důvodů je KSČM pro demokratickou a mírovou evropskou integraci.
Naděje, které vkládali mnozí občané do EU, však byly zklamány. Dle KSČM má Evropský kontinent být především místem pro kvalitní život, takovou Evropu chceme a k takové podobě Evropy současná cesta EU nevede. KSČM ale na současný stav nehodlá rezignovat a nadále bude prosazovat alternativní, lidskou a spravedlivou vizi společnosti.
Jsme přesvědčeni, že současné společenské problémy nepramení z drobných chyb a nedostatků, ale že jsou průvodním jevem neoliberální ideologie neregulovaného volného tržního hospodářství, majícího dnes již globální podobu. Pro odstranění základních problémů současného světa je tedy nahrazení tohoto modelu jinou - humánnější a spravedlivější alternativou - nutností.
KSČM dlouhodobě usiluje o vytvoření takové udržitelné, prosperující, sociálně-spravedlivé hospodářsky i politicky pluralitní společnosti, která bude představovat demokratické soužití svobodných, rovnoprávných občanů, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň, bezpečnost a mír.

 

Zpracovalo oddělení pro odborné zázemí, občanský sektor a mládež ÚV KSČM ve spolupráci s oddělením pro zahraniční a bezpečnostní politiku ÚV KSČM

 

 

[TOP]
[PDF]