Bylo ještě chladné květnové ráno. V ulici Horní Stromky na pražských Vinohradech nebylo živé duše. Její obyvatelé už dávno odjeli do práce, anebo ještě popíjeli svou ranní kávu či čaj. Krátká ulička ostatně nikdy nebyla příliš zaplněna lidmi. Miloslav byl ale opatrný. Než vešel do domu, který byl jeho cílem, se stejně opatrně rozhlédl. Nikde nikdo - tak je to správné. To potřeboval. Pod vypůjčeným pláštěm od příbuzných měl dvě pistole, velkého waltera a malý browning. Opatrně vyšel do čtvrtého patra. Rozhlédl se, zaposlouchal. Opět ticho a klid. Na jedněch dveřích bylo napsáno: »Schramm«. Nic víc. Je tedy na místě. Rychle si překontroloval obě pistole. Srdce mu sice bilo jako zvon, ale on věděl, že má před sebou úkol, který musí splnit, a on ho splnit chtěl. Nejednoduchý úkol. Jeden z několika, který dostal tam, v lágru, než ho odvezli na hranice a pak už musel spoléhat jen sám na sebe. Většinu už splnil. Čekal ho vlastně ten předposlední. Posledním bude zase přechod přes čáru. Pak dostane nějaké ty marky, bude si moci »vyhodit z kopýtka«, a snad i obdrží vízum daleko od Evropy, kde se žije úplně jinak. A nyní? Zazvonit? Nezazvonit? Trochu se mu klepaly ruce. Neměl by raději odejít? To přece nemůže. Nesmí nepřítele litovat. Byl ale Schramm tím nepřítelem? Osobně ho neznal. Nikdy ho neviděl. Znal však svůj úkol. Zabít a zmizet. Nezdržovat se. Ještě několik vteřin váhal, pak se rozhodl a zazvonil. Chvilku to trvalo, než zaslechl, jak někdo jde ke dveřím. Zaznamenal otočení klíče a po něm se dveře s lehkým zaskřípěním otevřely. Proti němu stál statný muž ještě oblečený v pyžamu a v saku přehozeném přes ramena. Podle popisu Vávry-Staříka to mohl být Schramm. Přesto znejistěl. Zareagoval však, jak ho učili v agentském kurzu, rychle:

»Čest práci, soudruhu Schramme. Dnes odpoledne přijedou do Prahy kamarádi z Moskvy. Rádi by s tebou hovořili.« Naučená věta zapůsobila. Muž ve dveřích se ani nezeptal po průkazu, dokonce ani na jméno příchozího. Na místo toho o krok ustoupil a řekl jen: »Pojď dál, soudruhu.« Miloslav znamením ruky odmítl. Co kdyby tady byl nějaký Schrammův ochránce? Ani jeho by se bát sice nemusel, ale moment překvapení hraje vždycky pro útočníka, a uvnitř omezeného prostoru se člověk brání hůř.

»Mám dnes nabitý program,« pokračoval Schramm, aniž by věnoval pozornost Miloslavově odmítnutí. Snad si myslel, že je to ze skromnosti. Krok vzdálen ode dveří mluvil dál: »Ráno mám jednu poradu u sebe, odpoledne další akci, ale na chvíli se uvolním, ať se soudruzi zastaví odpoledne na sekretariátu... A kdy vlastně přijedou?«

V tu chvíli si Miloslav uvědomil, že vlastně má štěstí. Někdo opravdu za Schrammem měl přijet. Očekával ho. Jen zřejmě nevěděl, kdy to bude. Proto bezmyšlenkovitě vyhrkl: »Přerovským rychlíkem«. Než jakkoli Schramm stačil zareagovat, Miloslav měl v rukou obě pistole a s výkřikem: »Nesu vám pozdrav od partyzánů«, zmáčkl kohoutky. Menší pistole se zasekla, walter však neselhal. Tři z kulek Schramma zasáhly. Pomalu se skácel. Miloslav na okamžik zůstal stát a pak se otočil a spěchal ze schodů připraven střílet na kohokoli, koho by cestou potkal. Jen si stačil uvědomit, že z kuchyně po výstřelech vyběhla nějaká žena a viděla ho. Měl i ji zastřelit, uvědomil si, ale to již byl před domem a probíhal stále ještě opuštěnou uličkou na hlavní třídu. Tady zvolnil a taxíkem, který zastavil, zamířil k Hlavnímu nádraží...

Vražda majora Augustina Schramma se moc nelišila od našeho vyprávění. Byla, díky výpovědi Schrammovy manželky zaprotokolována a vlastně právě ona poskytla i první informace o vrahovi. Také směr vyšetřování zřejmě určila. Jen v té chvíli ještě nikdo nevěděl, že Miloslav Choc byl vlastně vyškolený agent, jehož cíle byly daleko rozsáhlejší. To se příslušníci Bezpečnosti dozvěděli až později.

Augustin Schramm byl Liberečák. Narodil se v roce 1907. Světlo světa spatřil v Horním Růžodole. Dětství měl těžké. Dítě z dělnické rodiny, kdy práce často nebyla. Přesto mu rodiče umožnili vystudovat strojní průmyslovku. Zaměstnání však nesehnal, proto přijal nabídku, aby se stal mládežnickým funkcionářem. Ve třicátých letech byl zvolen do vedení Komunistického svazu mládeže a Svazu mladých. Jako zástupce těchto organizací se dokonce stal členem exekutivy Komunistické internacionály mládeže. Mezi lety 1931 a 1938 byl i členem ÚV KSČ. V roce 1939 odešel do Sovětského svazu a přijal místo v traktorovém závodě. Po napadení země Sovětů se dobrovolně přihlásil na frontu. Byl poslán do školy pro důstojníky, a protože perfektně znal německy a česky, byl zařazen do skupiny určené pro práci v týlu. V roce 1944 byl jmenován osvětovým důstojníkem partyzánské školy v Kyjevě, která vznikla při štábu ústředního velení partyzánského hnutí a jejíž absolventi byli posíláni do republiky. Tehdy měl hodnost majora. Po skončení války se stal hlavním mluvčím partyzánů a brzy zastával i funkci vedoucího (partyzánského) oddělení ÚV KSČ.

Vávra-Stařík... Pocházel ze Lhoty u Zlína. Vystudoval učitelský ústav v Košicích a zůstal učit na Slovensku. Po seznámení s cíli Ĺudové strany do ní vstoupil. Nedostal se však, ač to předpokládal, na některé z prvních míst na kandidátce do Parlamentu, takže roztrpčen přešel k agrárníkům. Ani ti mu však nesplnili jeho ambice a tak v nejkrušnějších letech republiky se stává jedním z vůdčích představitelů fašizující Národopisné Moravy prosazující připojení Slovácka k luďáckému Slovensku. Prohlášení k slovenskému národu v tomto směru dokonce podepsal on - Josef Vávra - a Jan Úprka. Nacistická moc hnutí však příliš nakloněna nebyla, sice Vávru jmenovala krajským tajemníkem tzv. Osvětové služby, ale to vzhledem k Vávrovým ambicím bylo málo. Proto, když se válečné úspěchy přesunuly na napadené, rychle se vydal na Slovensko, zamlčel svou minulost a stal se pod jménem Stařík členem partyzánského oddílu Jana Žižky z Trocnova. Po válce pak krátce zastával místo primátora Zlína, aby jako svůj tehdejší hlavní cíl zorganizoval tzv. partyzánské družstvo Partkol, jehož členové, většinou bývalí Vávrovi souputníci, si začali přivlastňovat německý a další majetek. Dokonce vstoupil i do KSČ. Brzy však narazil právě na majora Schramma, jenž shromažďoval informace o protizákonných postupech družstva. Těsně před zásahem Bezpečnosti Vávra-Stařík opustil republiku, dal se k dispozici americkým zvláštním službám a začal pod jejich vedením vytvářet zpravodajskou organizaci, jež měla využít bývalé členy jím vedeného Partkolu, což se později zčásti podařilo...

Choc... Vrah Miloslav Choc. Bylo mu kolem dvaceti, když se ve čtyřiačtyřicátém dobrovolně přihlásil do nacistické Technische Nothilfe, která v rámci Leyovy organizace zabezpečovala v zázemí chod hospodářství a služby potřebné dokonce pro frontu. Po osvobození tuto svou angažovanost zamlčel a přihlásil se do tzv. zpravodajské brigády, jež na Karlovarsku měla zabezpečovat klid a předcházet útokům wervolfů. Po několika týdnech jeho velitel, desátník Píta, byl však za podivných okolností zabit. (Později se Chocovi na tom připisoval podíl.) Díky tomu se mohl v Chomutově objevit v uniformě poručíka Svobodovy armády. Dokumenty tehdy nikdo neprověřoval. To mu umožnilo stát se v jedné z obcí předsedou místní správní komise a začít shromažďovat majetek. Brzy se o něj však začaly zajímat skutečné zpravodajské orgány. Z té doby pochází vražda německého člena správní komise antifašisty Reichmanna a jeho dcery, jenž se zpravodajci spolupracoval. Na čas se tak Chocovi podařilo šetření zkomplikovat. V lednu 1946 byl však zatčen. Několikaměsíční šetření i díky správné politické straně, jíž se stal členem, a která ovládala soudní orgány, byl propuštěn a jako praktikant u svého strýce mohl dokonce začít studovat na Vysoké školy politických a sociálních (hospodářských) věd. Po únoru pochopil, že prohrál. Proto v druhé polovině března opustil ilegálně republiku a v krátké době se mu dostalo několikatýdenního školení v kurzu pro agenty...

Důstojník CIC... jméno neznáme. Zřejmě nebyl však jeden a s několika dalšími se v práci s agentem Chocem střídali. Vávra-Stařík však ve vztahu k Chocovi vystupoval neanonymně. Ten také, když američtí zpravodajci rozhodli o Chocově nasazení doma, se připojil svou polívčičkou. Americký úkol zněl: předat pokyny a příkazy vznikajícím protistátním organizacím a přivést některé konkrétní informace z Československa. Snad založit i »mrtvé schránky«. Také proto byl náležitě vyzbrojen nejen penězi, ale i zbraněmi. Vávra-Stařík, aby se pojistil při organizování svých zpravodajců, se však potřeboval zbavit velké překážky a tou byl Schramm. Proto, pravděpodobně s tichým souhlasem amerických zvláštních služeb, protože těžko si lze představit, že by svého agenta poslaly za hranice a on zde plnil jiné zadání, než mu bylo přikázáno, vyslovil nad Schramem ortel: »Odstranit!«. V tom Choc zkušenosti měl. Navíc násobené absolvováním kurzu pro agenty.

Vražda Augustina Schramma byl mezník. Nikde nezaznamenaný, ale skutečný. Poprvé hranice republiky přešel vyškolený vrah-agent. Nejen agent, který pronášel informace a peníze pro ilegální činost. Vrah se vším všudy. Školený vrah mající za cíl zabít konkrétní, dokonce vysoce postavenou osobu. Uveďme, že Bezpečnost velice rychle dokázala případ rozřešit. I to stojí za zaznamenání. K činu totiž došlo 27. května 1948, Miloslav Choc byl po rozsáhlém pátrání zadržen 2. června v bytě dívky, které před časem nabídl sňatek. Nebyla však spoluvinicí. Poučení však bylo jasné. Potvrdilo se,že politické vraždy nebudou napříště vyjímkou. To se také v krátké době stávalo skutkem. Další agenti, přicházející ze zahraničí, neváhali totiž i zabíjet. Tlak jedné strany vyvolal tedy protitlak a protiopatření. Byl čas se bránit, jen prostředky nebývaly vždycky adekvátní...

Můžeme se zeptat: Změnilo by se něco, kdyby Choc nezazvonil na zvonek bytu majora Schramma a nestisknul spoušť svých zbraní? Kdyby agenti nebyli cvičeni v zabíjení? Kdyby bylo možné klidně řešit problémy, nimiž se tehdejší republika potýkala? Jisté je, že bezpečnostní opatření by byla jiná. Nikoli tak drastická. Na počátku však bylo osudové rozhodnutí vraždit a pak dokonalá vražda dobře vyškoleným agentem...

Pětičlenný kolektiv autorů - zaměstnanců Ministerstva pro místní rozvoj a Ústavu územního rozhodování – vydal nedávno publikaci „Vybrané údaje o bydlení 2011“, kterou bych chtěl, hned úvodem, ocenit. Publikace vzbudila oprávněný zájem některých komentátorů, kteří se např. pozastavili nad nedobrou strukturou našeho bydlení. 685 661 nájemních bytů představuje pouhou třetinu bytů v bytových domech, čímž se Česká republika odlišuje od standardu okolních zemí, kde bydlí v nájemním vztahu dvojnásobný počet domácností. Mohl bych mít pocit uspokojení, protože přesně taková čísla i stejné důvody výhodnosti nájemního bydlení (např. větší mobilita pracovní síly), jsme prosazovali od samého počátku, kdy začala snaha o rozbití bytových družstev a tzv. privatizaci obecního bytového fondu.

Bohužel, bylo velmi těžké vystupovat proti masivní mediální podpoře vlastnického bydlení, přestože naše věcné argumenty o potřebě nájemních bytů pro 20 % obyvatel měst byly splachovány jen velmi obecnými frázemi o dobrých a špatných vlastnících. Přitom bylo od počátku jasné, že solidární přerozdělení nájemného ze stovek či tisíců obecních nájemních bytů dovolovalo, aby města postupně a levně (protože to dělala „za své“, nikoliv za peníze z banky) opravila téměř všechny své byty již v době, kdy nájemné přesáhlo 35 Kč z metru čtverečního měsíčně. Je možné prokázat, že k tomu směřovaly všechny naše návrhy na úpravu nájemního bydlení.

V uvedené publikaci lze najít spoustu dalších velmi zajímavých a objektivních údajů. Např. z přehledu bytové výstavby od r. 1948. Pro někoho bude možná překvapením, že počet rodinných domků postavených v jednotlivých letech 1971 až 1990 byl vesměs vyšší než po roce 2000, o předchozím desetiletí nemluvě. Dlouhodobě také prosazujeme, že v ČR je třeba stavět kolem 4 nových bytů ročně na 1000 obyvatel. I tento náš požadavek statistika v evropských zemích potvrzuje.

Chci upozornit ještě na tři skutečnosti: Bylo by třeba rozebrat a vysvětlit, proč průměrná doba výstavby bytu v současné době činí více než 4 roky. Dnes, kdy je rozestavěno přes 160 000 bytů, se jich ročně dokončí kolem 35 000. V sedmdesátých letech, kdy byla stejná rozestavěnost, bylo dokončeno ročně přes 80 000 bytů.

Mám za to, že by bylo třeba upřesnit i počet bytů, užívaných formou nájmu. Ze zkušeností vím, že nejméně 20 % bytů ve vlastnictví v bytových domech je pronajímáno. Zajímavé by proto bylo ověřit údaje z finančních úřadů, kolik takových příjmů je přiznáváno.

V přehledech nákladů na bydlení (z léta 2011) je uvedeno, že náklady důchodců, které souvisejí s bydlením, tvoří v nájemních bytech téměř 35 % příjmů domácností. Protože je zde překročena limitní hranice pro nárok na příspěvek na bydlení, považuji 83 000 žádostí z nájemních bytů o tento příspěvek za příliš nízký. Proto jsme také připravili a na webu KSČM zveřejnili návod, jak o tuto státní sociální dávku žádat.

Jedinou drobnou výhradu mám k názvu. Některé údaje jsou vztaženy jen do r. 2010, takže se nepodařilo zachytit výrazné změny z posledního období. Přesto mohu všem zájemcům publikaci, kterou najdou ZDE, doporučit.

Tradičním pořadatelem byla Ústecká krajská rada KSČM ve spolupráci s litoměřickým okresním výborem, Levicovými kluby žen a Klubem českého pohraničí. Na stožárech vlály vlajky všech zemí, jejichž občané Malou pevností, terezínským ghetem nebo koncentračním táborem prošli. V úvodu předseda krajské rady Oldřich Bubeníček uvedl, že shromáždění se koná na počest výročí vítězství nad fašismem, který rozpoutal nejstrašnější válku, jakou lidstvo zažilo.

Za zvuku smutečního pochodu položili jednotlivé delegace včetně zahraničních věnce a kytice k pylonům. Poté se ujal slova poslanec a předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip. Zdůraznil, že druhá světová válka stála životy padesáti milionů lidí, a vzpomněl posledních poprav v Malé pevnosti, kdy ještě 2. května 1945 bylo na příkaz pražského gestapa zastřeleno 51 mladých komunistů a dalších levicových odbojářů. »Setkal jsem se s veterány druhé světové války, a tak velice rád vyřizuji jejich přání, aby již nebyly války. Jen oni dobře vědí co na frontách i v zázemí zažili, oni vědí, co je strašného válka,« pokračoval Filip.

Ve svém vystoupení se také pozastavil nad rozdělením Československa: »Cítím se občanem Československa, ale jsem jen občanem České republiky.« Dodal, že oba státy by měly alespoň úzce spolupracovat. V závěru svého vystoupení zdůraznil, že musí být stále připomínáno, co byl fašismus a co v dějinách lidstva způsobil. To je i každoročním cílem terezínského shromáždění.

Po recitaci čestné předsedkyně LKŽ Květy Čelišové a za tónů symfonické básně Vltava položily desítky žen a dětí květiny k epitafním deskám. Následovala další recitace poslankyně Marty Semelové. Mezi hosty byli místopředsedové ÚV KSČM poslanci Miloslava Vostrá a Stanislav Grospič, europoslanec Jaromír Kohlíček, senátor Václav Homolka, poslanci Gabriela Hubáčková, Marie Nedvědová a Josef Šenfeld, saský poslanec Hajko Kozel, předsedkyně Pražské rady LKŽ Susane Exnerová a starostka Terezína Růžena Čechová.

Vřele byli přijati diplomatičtí představitelé zemí, které se podílely na porážce fašistického Německa v Evropě, Ruské federace, Běloruska, Ukrajiny, chargé d‘affaires Kuby Fermín Quiňones Sanchez, diplomaté ČLR a KLDR. Na závěr pietního shromáždění zazněla Internacionála.

Na místě bývalého popraviště v Malé pevnosti, se památce obětí poklonila litoměřická kandidátka na senátora Jitka Sachetová, která připomněla bestialitu nacistů v posledních hodinách války a položila zde kytici. Přítomen byl i teplický kandidát na senátora Jaroslav Dubský. Řada účastníků například z Mostu a Ústí nad Labem si po skončení prohlédla Malou pevnost včetně části dochovaného propagačního filmu z terezínského ghetta.